Přeskočit na obsah

Třídenní etapový závod na paddleboardu v podání ženy na paddleboardu. Letos se jel 40. ročník obnoveného závodu a Hanka Ježková z neratovického oddílu SK Livecross se ho zúčastnila a také úspěšně dokončila. A ještě nám o tom celém napsala zápisky z paddleboardového deníčku! Máš náš obdiv Hanko.

Celkové časy paddleboardistů

JménoPříjmeníKlubZeměCtgrVěkTotal timeDen 1Den 2Den 3
LiborŽlabBUDE sport Č. BudějoviceCZESUP60+20:56:348:40:178:27:233:48:54
MarekŠplíchalPaddle RepublicCZESUP35+22:32:239:28:108:57:294:06:44
DaliborOravecKVS PrahaCZESUP35+24:19:149:53:0010:05:034:21:11
HankaJežkováSK LiveCross NeratoviceCZESUP35+25:31:0910:28:4210:08:274:54:00

Výsledky najdete na webu Závodu


Jak to všechno začalo. Může za to společenská bublina

V neratovickém tréninkovém týmu jsou (pro mě dříve nepochopitelní) nadšenci do dlouhých tratí – spartani, běžci i paddleboardisti. Pořádáme u nás letos už 3. ročník 24hodinového závodu SUP Nera 24. Časem mi takové závody začaly připadat “normální”. Když na Nera24 dvě závodnice (Péti ze Zlína) povídaly o závodu Budějovice – Praha, zjistila jsem, že to chci zkusit taky.

Příprava. Trénovat, trénovat, trénovat

Paddleboardovou sezónu jsme zahájili koncem dubna pravidelnými tréninky na vodě 2x týdně. Od konce května jsem zkoušela delší trasy, nejdřív 20 km, pak 20 km ráno + 20 km večer. Dva týdny před závodem jsem zkusila 2 x 44 km ve dvou dnech po sobě, abych se přiblížila délce prvních dvou etap závodu (68 a 69 km). Zvládla jsem udržet čas, který by měl na splnění závodu stačit. Byla jsem spokojená. Posledních 10 dní před závodem jsem už žádné delší tréninky na prkně neplánovala, ale trochu víc, než obvykle jsem trénovala lezení na stěně. Celkem jsem za přípravný měsíc před závodem napádlovala asi 210 km (a zhubla o 4 kg).

Ráno před startem v Českým Vrbném – České Budějovice.

Registrace. Uf

Pořadatelé se na mě večer před závodem dívali trochu skepticky. Ptali se, jestli na prkně opravdu umím jezdit, jak dlouho prkno mám, a dokonce zvažovali nově zavést časové limity na trati, aby se nestalo, že do cíle dorazím někdy o půlnoci. Potěšilo mě alespoň vidět známé tváře z paddleboardu. Mimo mě jel na prkně ještě Libor Žlab, Marek Šplíchal a Dalibor Oravec.

Uf. Byla jsem vcelku vyděšená, většina závodníků jsou kajakáři a kanoisti s mnohem lepšími časy, než můžeme zvládnout na paddleboardu. Nejsou jejich pochybnosti oprávněné? Zvládnu to?

Support. Jedno velké díky

Mám úžasné sourozence. Rodiče, díky za ně! Můj super brácha Zbyněk si vzal dovolenou. Byl opravdu dokonalý support, sen každého závodníka. Mimo domluvené občerstvovačky se ukazoval na nečekaných místech, hlásil km i rychlost a fandil. Na občerstvovačkách bylo všechno dokonale připravené, jednou mě čekala i hromada lesních jahod. V cíli zas vždy postavený stan a nafouknutá karimatka. DĚKUJU TI BRATŘE, MÁŠ TO U MĚ!

Hanka s bratrem v Českém Vrbném.

Velkou podporu od zkušených pořadatelů závodu měl každý závodník. Vše bylo dobře promyšlené a zařízené, vše z mého pohledu klapalo jako hodinky. Moc děkuju celému super organizačnímu týmu! Jmenovitě děkuju Zuzce a Petrovi Mojžíškovým a fyzioterapeutce Monči. Díky taky všem spolu závodícím, zvlášť paddleboardistům za podporu. Děkuju Lucce a Davidovi Raabovým a Petrovi Bílkovi za sdílení zkušeností z předchozích ročníků závodu. A moc děkuju rodině, kamarádům a všem neratovickým paddleboardistům, včetně trenéra Richarda, kteří mě celý závod zasypávali podporujícími zprávami.


Den první. Den větru (68 km)

Podle předpovědi měl před polednem začít foukat silnější SZ vítr, 32 km/h, měl foukat až do večera. To je pro mě vítr, kdy často na trénink nejdu, protože to moc fouká. Utěšovala jsem se, že Vltava je schovaná mezi skálami, a že to nebude tak zlé. Předpověď se nespletla, já ano. Prvních 22 km na první přenášku / občerstvovačku byla pohodička. Rychle to ubíhalo a kluky na prknech jsem pořád viděla na dohled před sebou. Přenášky, včetně té první, mě bolely, a to hodně. Jsem zvyklá nosit prkno 30 m k vodě. Tady byly přenášky 200 – 600 m. Jak jsem neopatrně opírala prkno o sebe, už první den jsem si udělala na obou bocích pořádné modřiny. Kluci na přenáškách s prkny běželi, já se sotva ploužila.

A po první přenášce to začalo. Vítr. Pořádný. Chvílemi jen hodně nepříjemný. Chvílemi opravdu hodně hnusný. Chvílemi vlny přes prkno i přes věci. I přes velmi usilovné pádlování jsem se ploužila jen pomalinku vpřed. Kluci mi zmizeli z dohledu. Silně a vytrvale v protisměru fouká prakticky bez přestávky až do večera. Ale i tak je to nádhera. Je tu překrásně, skály, lesy, příroda, šplouchání vody o prkno.

Každičký kousek řeky odhaluje nový nádherný výhled. Svůj tréninkový čas jsem udržela díky tomu, že Vltava tady přece jen trochu teče, že říčních km je trochu víc než těch upádlovaných (v zatáčkách si to můžete zkrátit), a že jsem makala fakt nadoraz. Den první v limitu i s malou rezervou. Uf. Pořadatelé se na mě už tak skepticky nedívají. Uf. Gratulují mi, že jsem ten vítr zvládla. Hurá.

„Cílová“ rovinka u Zvíkova.

Den druhý. Den pohody (69 km)

Ráno se cítím skvěle. Včera horká sprcha, úžasná fyzioterapeutka, dobrá předpověď počasí, nic nebolí, žádný puchýř. Po včerejšku se chci trochu šetřit. Protivítr je pořád, ale snesitelný. Pádluju zlehka, hlídám si letmo rychlost a pořád se kochám úžasnou a nádhernou přírodou okolo. Jako bonus posledních asi 5 km vlnobití ze všech směrů, spousty člunů a jiných rychlých motorových vozítek jezdících cik cak. Některé závodníky to nepotěšilo, ale já si přišla, jak v zábavním parku a do cíle už šlo pomalu dohlédnout. Spadla jsem jednou, když jsem zkoušela jet na vlně za velkým člunem, neumím to a nepovedlo se mi to ani teď. Do cíle jsem dojela včas, jen málo unavená, hodně moc nadšená a spokojená.

Tenhle den jsem si strašně moc užila. Večer jsem si trochu vyčítala, že je to závod, a že jsem přece jen měla trochu víc makat. Ale co, zítra to napravím. To byl můj další omyl. Proč jsem si víc nehlídala pití? Proč jsem si nedala něco na hlavu? Proč jsem si ji aspoň občas pořádně nenamočila?

Den třetí. Žaludek na vodě (31 km)

Celou noc jsem nemohla dobře spát. Večer dělali hluk sousedi. V noci mi začalo být špatně, a to hodně špatně. Do rána pekelný průjem a pocit na zvracení. Buď úžeh nebo střevní chřipka, možná únava nebo od každého kousek? Žaludek jsem pak léčila ještě 3 dny. Ráno váhám, jestli mám zkoušet pádlovat nebo radši odstoupit ze závodu. Poslední etapa. Už jen 31 km. V žaludku nic neudržím. Je mi strašně blbě. Kam budu chodit s tím průjmem? Jde 31 km upádlovat na lačný žaludek? Hlavní pořadatel (díky Mojžo!) mně přinesl kouzelné imodium, přidal svůj africký příběh, ale prý jestli se necítím, že nebudu první, kdo to zabalí po dvou dnech. Brácha mi řekl, že to dám. Dala jsem si dvě pilulky imodia, průjem přešel, žaludek furt na nic. Jdu to zkusit. Slézt z prkna v tomhle úseku jde snadno kdekoli. Třetí den si neužívám. Kolem celého posledního úseku vede podél Vltavy frekventovaná silnice, výfukové plyny zhoršují můj pocit na zvracení. Z obavy, abych si neuhnala něco dalšího, se poctivě hlídám. Každé půl hodiny piju minerálku a namáčím si kraťasy i klobouk. Doufám, že trasa se kouzelně zkrátí a kontroluju její délku na mapě v mobilu každé 2 km. Ubývá to pořád stejně pomalu.

Pádluju na morál a na bráchovo fandění (70% výkonu je prý v hlavě). Utěšuju se, že v autě by mě bylo hůř než na vodě. Nakonec to na jednu kofolu, jednu přesnídávku, půl jablka a dvě imodia dojedu až k Modřanské propusti, kde se můžu projet kanálem. Hurá, trochu srandy na konec.

Poslední km do cíle už to jede díky proudu samo. V cíli jsem s o dost horším časem na km než předchozí etapy, ale pořád v limitu. Uf.

Výsledek

Všichni mi gratulují a já mám pocit, že si to zasloužím. Mimo žaludku mě nic nebolí, nemám ani puchýře. Mám radost, že jsem to ujela v plánovaném čase. Poznala jsem super nové lidi. Těší mě, že to byl tak krásný dobrodružný zážitek, skvělá parta, krásná příroda. Mám radost sama ze sebe. Je mi sice blbě od žaludku, ale usmívám se od ucha k uchu. Oboje mi vydrželo i teď po třech dnech, kdy sepisuju svoje dojmy. Žaludek už o trochu lepší, úsměv pořád stejně široký.

Závěr druhého dne. Poslední občerstvovačka.

Poznatky. Poučení pro příště?