Přeskočit na obsah

24 hodin nonstop pádlování je také věc, která se dá na paddleboardu zažít. A dokonce i v Česku v Neratovicích, kde tento „závod“ pořádali letos již potřetí. O víkendu 16-17. září, ze soboty na neděli, od 10:00 do 10:00 se 11 posádek postavilo na start u veslařské loděnice na Labi, aby pokořili magickou hranici 200km nebo aby alespoň podali svůj osobní rekord.

Do závodu se mohli přihlásit jak jednotlivci, tak dvojice, trojice nebo týmy. Účast byla různorodá:

Dokud bylo vidět, trať se jela na 13km okruhu. Po setmění se z bezpečnostních důvodů zkracovala na 5km okruh. Kdo zrovna nepádloval, odpočíval, jedl, spal anebo asistoval svým parťákům. Z fotogalerie níže je vidět, že nálada panovala veselá v každou denní i noční hodinu.

SUPNERA 24! 3. ročník

Jaké je to pádlovat v noci?

Richard Wiesner- z pozice support týmu na břehu

Největší úskalí je neusnout. Když je okno, kde se nic neděje nebo když ostatní spěj. Přes celou noc jsem průběžně kontroloval, zda jsou stále osvětlené bóje a pak jsme s ostatním týmem doplňovali občerstvení pro závodníky a hlídali časomíru. V týmu nás bylo letos málo, ale zvládli jsme to. Hanka Ježková, Káča Kořánová, Pavel Veselý a Kristýna Kohutová.

A co v noci, jak třeba poznáš, že má někdo nějakej trabl? V krátkým 5km kole vidíš do první půlky osvětlený paddleboardy a taky se lidi častěji potkávaj a tím se kontrolují, ale i parťáci z týmu. K tomu kontrolujeme časy u tabulí podle předchozích průměrných časů jednotlivých kol. Noční kolo trvá v průměru 40-45 minut. A z tabulky je vidět, že se všichni pohybují plus mínus 10%. K tomu všemu byl na občerstvovačce ještě velkej oheň na buřty a taky jako vztyčnej bod.

Agáta Radvanská – poprvé v noci

„Celou dobu jsem se soustředila na techniku pádlování. Abych co nejvíc šetřila energii a hlavně sebe.“

Pro mě úplně nová trasa. Zvládla jsem 70 km. Bála jsem se o svoji rovnováhu, že to potmě nedám. Ale bylo celkem jasno a ve vodě se odrážela noční obloha – orientovala jsem se díky siluetám stromů. Ale stalo se mi, že jsem dvakrát přejela bójku – jednou v noci, když mě mátla světla od rybářů a podruhé v mlze ráno. Občas ti tam šplouchla nějaká ryba, občas nějaká nutrie a taky hmyz na naše světla. A kouzelné bylo, když prolétl netopýr.

Po půlnoci jsem chtěla jet tři kolečka vkuse a při tom třetím už jsem asi chytala mikrospánek, ale dala jsem si to pak nad ránem ještě jednou. A při třetím jsem byla zase malátná. Na závěr, kdy už jsem myslela, že nepojedu, za mnou přiběhla Ála, jestli bych ještě za těch 45 minut do konce odjela to jedno kolečko. A tak jsem jela. Možná bych pádlovala příště i sama. Ne úplně nonstop na krev, dala bych si nějaké pauzičky, ale láká mě dát si zajet tu stovku.  

Pádlování v noci a nad ránem bylo nakonec lepší než přes den. Tma mi zaměstnala hlavu. Jen já, voda, světlo na špičce boardu, úplně jsem zapomněla na únavu. A jako odměna východ slunce… Nejtěžší pro mě bylo v noci se přemluvit a rozespalá vlézt na board, ale po prvních pár metrech únava zapomenutá. Hlavně to celé mělo parádní atmosféru díky všem, co tam byli. Richard prostě umí lidi nadchnout, mít kolem sebe bezva partu, udělat skvělý zázemí a vůbec, ještě teď jsem plná endorfinů.

Papája Pantučková, zubařka

Vašek Dvořák z týmu Hell‘s Paddles

Jeli jsme ve čtyřech, protože jsme nevěděli úplně do čeho jdeme, a tak jsme to chtěli rozložit do většího počtu. Pro mě to byl nepříjemně hezký zážitek. Pádlování v noci nirvána – klid, když mě zrovna neoslňovali ostatní jezdci. Je to jako by proti vám jelo auto s dálkovými světly. My jsme v podstatě nespali a když byla pauzička, tak jsem se šel natáhnout, ale spánek neproběhl. Střídali jsme se jako jediní po jednom 5 km kolečku. Příští rok bychom možná vyrazili ve třech, abychom zintenzivněli prožitek!

Martin Zikmund – ultra parapaddleboardista

Martin Zikmund zdolal hranici 100 km na parapaddleboardu. Chtěl jsem si po roce po Holandsku (#73000zaberu) spravit náladu. Divím se, že jsem těch sto kilometrů dal. Po prvních dvou kolech jsem tomu nevěřil, protože hodně foukalo. Celkem jsem ujel 4 velká kola ve dne a 11 koleček v noci – teda poslední 3 byly za svítání. Plán mi vyšel! Ale byla to někdy těžká matematika, třeba když jsem si chtěl odpočinout a na chvíli vystoupit z boardu.

V noci jsem nejdřív nic neviděl, protože jsem si blbě nastavil světla a bál jsem se, že budu mít kolizi s rybářema. Občas jsem měl nějaký vidiny a nepoznával jsem místa podle siluet na břehu. Nejčastěji jsem se soustředil a přemýšlel nad tím, abych jel dobře v technice a v tempu. Hlavně se nevykoupat a ani neklimbnout. Párkrát jsem ale klimbnul až jsem myslel, že spadnu. Jedno poslední kolečko jsem jel s Bóďou už nám ráno chyběla jen snídaně na paddleboardu. Bóďa z toho byl nadšenej. Sice se na začátku vykoupal a musel ještě měnit prkno, ale chtěl si to zkusit jako výzvu. Nejel nikdy v noci. Nakonec upádloval přes přes 60 km a myslím, že je to dobrej výkon.

Výsledky a trochu statistiky

Příští ročník

Dle hlavního pořadatele Richarda Wiesnera z místního oddílu SK Livecross Neratovice příští ročník bude. Nejspíš opět v září. Trénovat a plánovat tým na SUPNERA 24! v roce 2024 můžete již teď. Díky Snowboardel a paddleboardguru.

Fotogalerie

Výběr z fotogalerie od Pavla Veselého, komplet zde.

O víkendu vyráží mnozí z nás na nějaké povyražení s přáteli a mnohdy se to protáhne až do ranních hodin nebo do druhého dne. O tomto víkendu ze soboty 25. na neděli 26. tomu v Neratovicích nebylo jinak až na to, že všichni zúčastnění nestáli u baru, ale na paddleboardech a 24 hodin non-stop pádlovali. Konal se totiž první ročník dvacetičtyřhodinovky a kde jinde než u nejen paddleboardového klubu SK LiveCross Neratovice, který je známý svou zálibou pro zkoumání lidské vůle a fyzické odolnosti. Nebyli v tom, ale sami. Závodu se zúčastnilo neuvěřitelných 18 lidí – jednotlivců i dvojic.

Vyzpovídali jsme účastníky závodu napříč kategoriemi, abyste si mohli udělat co nejlepší obrázek o tom, jak to probíhalo a popřemýšleli, jestli to nezkusíte příští rok třeba také. O svých zážitcích se s námi podělil:
Richard – pořadatel, trenér a závodník v jedné osobě,
Jan – vítěz celého závodu, který sám ujel 160 km,
Alena – jedna ze závodnic dvojic a její syn
Dominik – ve 12 letech nejmladším účastníkem závodu.

Richard před závodem ještě stavěl celou trať a připravoval závod.

RICHARD WIESNER – pořadatel, trenér a závodník

Si splnil svůj sen a po absolvování non-stop závodu 11 Cities v Holandsku v roce 2020 (204 km, 32:47 hodin), kdy si ověřil, že to je možné, se rozhodl uspořádat tento závod.

Richarde, co jsi čekal od prvního ročníku? Čekal jsi takovou účast? Jaký máš se závodem záměr do budoucna?

Co čekat od prvního ročníku takového závodu jsem vůbec nevěděl. Věděl jsem jen to, že ho prostě udělám (i kdybych tam měl kroužit sám!) naštěstí znám svůj tým a věděl jsem, že by mě v tom nenechali. Když pak začali chodit registrace tak jsem byl mile překvapen. Mé tajné přání bylo dostat na start 15 účastníků, takže výsledných 18 beru jako úspěch a příjemnou motivaci do dalších let. Teď sbíráme dojmy a zážitky a vymýšlíme co přineseme v dalším ročníku.

Pověz nám něco o startovním poli – kolik bylo lidí, zastoupení žen a mužů a další statistiky ze závodu?

Na start se postavilo 18 závodníků. 5 dvojic a 8 sólo jezdců. Bylo 10 mužů a 8 žen. Nejstaršímu účastníkovi bylo 60let, nejmladšímu pak 12let! Nejlepší výkon dvojic 164,8km nejlepší sólo výkon 160km.

Ty jsi v extrémních závodech zkušený, ale určitě sis nejrůznější rady a tipy, jak se na takový závod připravit nechtěl nechat jen pro sebe. Z minulých článků o maratonech a 11 Cities víme, že to je jídlo. Jak jste ho řešili tady a co jsi ještě doporučoval závodníkům?

Zkušeností s Ultra závody mám mnoho, ale já tomu neříkám „rady“ jen říkám své zkušenosti a je na každém kdo si z toho co vezme. Byl jsem rád, že se závodníci zajímali, protože takovéhle závody vyžadují poctivou předzávodní přípravu. Věděl jsem, že pro většinu startovního pole budou tohle první ultra závody, proto jsem zvolil kratší okruhy, kdy s sebou nemuseli vést skoro nic. Vše mohli mít na břehu a jet tak říkajíc „na lehko“ Pro mě je vždy občerstvovačka základ závodu, proto i na SupNera24 jsme si dali na sortimentu záležet, aby bylo všechno a bylo toho dost. Což se povedlo bez chybičky.

Vydrželi všichni závodníci? Pro koho ten závod vlastně je?

Upřímně? Nevěřil jsem, že všichni budou šlapat celých 24 hodin. Hlavně dvojice složená z 12letých kluků jsem myslel, že na noc odpadnou, ale všichni jeli hrozný bomby. Nikdo se na dýl nezastavil a pádlovalo se prostě pořád! Už tenhle první ročník ukázal, že rozmanitost startovního pole nemá hranice. Ten závod je jak pro borce, kteří chtějí jít po co nejlepším výkonu, tak pro dobrodruhy a srdcaře kteří si chtějí třeba jen zkusit co zvládnou a s plným zabezpečením si zapádlovat ve dne i v noci.

Co plánuješ na další ročník?

Momentálně sbírám reakce od závodníků, kde co třeba udělat jinak a lépe, ale chtěl bych tenhle krásný závod otevřít dalším lidem, kteří si třeba zatím tolik nevěří, takže první větší změna bude kategorie TROJIC kdy se toho opravdu už nemusí bát nikdo a užít si závod s týmem má svoje kouzlo.

Jan přijel na závod z Rozkoše. Je zkušeným jezdcem, jednou dopádloval z ČR až do Severního moře.

JAN LANDA – vítěz závodu

Na závodě ses objevil jako tajemný jezdec. Nikdo tě ze závodů prý neznal a rovnou jsi vzal zlato. Kde je tvoje pádlovací zázemí a jaký je tvůj příběh, který tě zavedl až na tento non-stop závod?

„Tajemný jezdec“ to je hezký. Já jezdím hlavně na přehradě Rozkoš, kde jsem letos založil paddleboardový klub SUP Rozkoš. Ale vyrážíme i na řeky v okolí, párkrát jsem s Honzou Rottem zkusil vodácký kanál. Takže taková všehochuť toho, co paddleboard v našich podmínkách nabízí.

Jak trénuješ výdrž? Byla tohle nejdelší vzdálenost, kterou jsi upádloval?

NERA byla určitě nejdelší ujetá trasa v jednom dni, ale pár několikadenních výletů jsem už podnikl. Předloni celé Labe od nás z východních Čech až do Severního moře a loni Odra z Ostravy do Štětína. Žádný speciální tréning vytrvalosti ale neprovozuji, ani bych nevěděl jak. Spíš jezdím pravidelně několikrát týdne, protože mně to baví. K tomu kolo, v zimě běžky, skialpy a tak.

Máš nějaké tipy pro ostatní paddleboardisty, kteří by také rádi zdolávali takto dlouhé výpravy? Od oblečení, vychytávek s doplňky nebo jídlem? Nebo rovnou nějakou filozofickou knihu?

Oblečení pořád ladím, od kraťas po celotělový neopren, nic speciálního nepoužívám. Nejdůležitější jsou „nohy v teple“, takže kromě léta, kdy jezdím naboso, hlavně vysoké neoprenové boty a když přituhne, tak ještě neoprenové ponožky.

Jídlo při vícedenních cestách řeším hlavně aby bylo lehké. Nejím maso, takže mám hodně omezený výběr, ale většinou to jsou obyčejné nudlové polévky, nebo nějaká hotová sušená jídla. Teď na čtyřiadvacítce jsem se hlavně snažil, aby mi nedošli cukry. Takže různé tyčinky a když byl čas vylézt na břeh, tak sladké těstoviny, hroznové víno, nebo něco podobného. Důležité je nepřestat jíst ani když už na to ale opravdu nemáš chuť.

Co se v tobě odehrává, když seš na nějaké ze svých dlouhých výprav? Co tě na tom baví?

No, to je zajímavá otázka. Pádlování mi pomáhá vyčistit si hlavu, takže nějakému hlubokému přemýšlení se na vodě neoddávám, toho mám dost v práci.

Co mě na tom baví? Asi to mám stejné, jako všichni ostatní, co pádlování propadli. Už jen samotná jízda na boardu je zážitek, k tomu si přidej prostředí, ve kterém se při tom pohybuješ. Přehrada je pokaždé jiná, mění se podmínky i příroda kolem. Když mám chuť trénovat, tak si nastavím tempo a během půl hodiny jsem vyřízený, když chci jenom relaxovat, tak zajíždím ke břehům, které jsou zarostlé stromy a plné ryb a ptáků, nebo trénuju otáčky kolem bójí. Někdy je u nás takový vítr a vlny, že se skoro nejde vrátit proti větru zpět. Nikdy se mi nestalo, že bych se musel do pádlování nutit, spíš se mi většinou nechce na břeh. A řeky jsou samy o sobě zážitek.

Máš nějaké další ambice v pádlování? Přijedeš zase?

Ambice mně naštěstí už nehrozí. Mám 10letého syna, se kterým trávím hodně času na kole a po výletech, takže na pořádný tréning, nebo objíždění závodů není čas. Ale pokud se podobné vytrvalecké pádlování trochu rozmůže, tak určitě rád zase něco zkusím. Třeba NERu příští rok.

Ženská dvojice z SK LiveCross Neratovice Radka a Alena.

ALENA VOŽDOVÁ – paddleboardová závodnice z ženské štafety

S Alenou se znám ze závodů Českého poháru v paddleboardingu a vím, že je to zarytá závodnice, která se nevzdává. Tohle jsou ale jiné závody. Aleno, rozhodla ses závodu sama dobrovolně zúčastnit nebo vás trenér dobrovolně přihlásil?

Rozhodla jsem se dobrovolně, ale trenér nám tento „bláznivý“ nápad sdělil při sklence vína a já i Radka (kolegyně z oddílu) jsme hned souhlasily. Hold to trenér s námi umí. Samozřejmě jsem pak o závodě ještě přemýšlela, ale byla to výzva, takže mé rozhodnutí se nezměnilo.

Jela jsi ve dvojici, jaká byla pravidla pro non-stop štafetu?

Cílem bylo ujet co nejvíce km, jak často se budeme střídat, nebo jestli nějakou dobu budeme obě odpočívat záleželo na nás. My se střídaly na jednom boardu, ale ve štafetách, kde jeli každý na svém bylo potřeba, aby při předávce byl vždy jeden na břehu.

Vím, že jste extrémní oddíl, ale z čeho jsi měla největší obavy? Vzdálenost? Únava a nedostatek spánku nebo ze tmy?

Asi ze všeho!!! Ale nejvíc asi z té vzdálenosti, na nedostatek spánku a tmu jsem trochu zvyklá i z běžeckých závodů, ale tolik km na boardu jsem ještě neujela. A také z toho, jak to zvládne moje hlava, protože tyhle dlouhé závody nemám moc v oblibě. (Vlastně občas i 10 km long distance na pohárových závodech mi přijde dlouhý.)

Jak sis zvolila parťačku Radku? Prozraď, jak to celé probíhalo? Nastaly nějaké těžké momenty?

To bylo rychlé a jasné rozhodnutí! Vzájemně si sedíme, jsme kamarádky, víme o sobě, že do toho obě dáme všechno a zároveň, že se na sebe nebudeme zlobit, když se jedné něco nepovede. Já měla krizi asi ve 20h, kdy už byla tma, takže jsme jezdili již krátká kolečka. Byly jsme s Radkou domluvené, že se budeme střídat po 2 kolech, aby byla šance si aspoň trochu odpočinout. Když jsem jela své 2. kolečko, tak mi právě asi přestala fungovat hlava, už mě bolely ruce a já si uvědomila, že nejsme ještě ani v půlce závodu. Co tu vlastně dělám? Proč to dělám…? No, skoro se mi chtělo brečet. Naštěstí moje fyzično fungovalo, takže jsem jako stroj dojela na předávku. Pak jsem dala kávu, občerstvovačka fakt fungovala skvěle, všichni byli milí, usměvaví, na chvíli si odpočinula a na další kolo už jsem vyjela v pohodě.

Doporučila bys to i jako závod pro jiné ženy?

Určitě, je to nevšední zážitek, adrenalin a dokavaď to nezkusíš, nepochopíš.

Máš ještě něco na srdci?Chtěla bych poděkovat Richardovi, že má tak bláznivé nápady, i když někdy to s ním není jednoduché… Všem, kdo pomáhali, znovu musím vyzdvihnout občerstvovačku a její obsluhu. Tomu nahoře, že nám dopřál krásné počasí. Upřímně, kdyby lilo a foukal velký vítr, neumím si to představit. Samozřejmě Radce a všem závodníkům, cestou jsme prohodili pár slov a snažili se navzájem podpořit.

A jedna vtipná historka závěrem – naše mužská dvojice nechtěla, abychom je s Radkou porazily a když chtěl Standa (Radky manžel) asi hodinu odpočívat, tak Karel ho rozhodně nenechal, “vstávej Stando, když nepojedeš, tak nás holky porazí“ a pak, že my jsme soutěživé! Gratuluji všem!!!

Nejmladší účastníci prvního ročníku – teprve 12letí Dominik a Jirka.

DOMINIK VOŽDA – nejmladší závodník

Dominiku, když jsem se dozvěděla, že ses závodu také účastnil, tak mi spadla brada. Ze závodů českého poháru si v kategorii Chlapci do 15 let zapádlujete na nejdelší vzdálenosti tak 3 km a ty ses pustil do takovýhodle zápřahu. Co tě to napadlo? A co na to říkala mamka a trenér Richard?

No, když mamka s Radkou řekly, že závod pojedou, tak já jsem hned řekl, že to taky zkusím. Asi jsem si hned nedovedl představit, jaké to bude, ale věděl jsem, že když bude nejhůř, že si prostě lehnu a pojedu zase až si odpočinu. Mamka se nejdřív trochu bála, ale pak souhlasila  a musel jsem mít vestu. Richardovi to nevadilo a myslel si, že pojedeme jen přes den a v noci, že už to nedáme.)

Jak sis našel parťáka? A jak si přesvědčoval jeho rodiče, aby ho pustili takhle ponocovat?

Jeho mamka také pádluje a byla při tom, když trenér začal o akci mluvit. Když naše mamky řekly, že do akce jdou, tak jsme to chtěli také zkusit. Takže jsem Jirkovu mamku ani přesvědčovat nemusel.

Nechtělo se vám spát? Čím jste se „dopovali“?

Spát se mi ani moc nechtělo, až nad ránem, to už bylo horší. Tím, co bylo na občerstvovačce, takže jídlo z Rychlovky, sladkosti, polívka, coca cola, veka s nutelou. No, snědl jsem toho celkem dost.

Dohromady jste s tvým parťákem ujeli 118 km. Máte nějaký příběhy nebo příhody z trati? Na co jste mysleli? A hlavně co vaše fyzická odolnost – kdy se dostavila únava, jestli se dostavila?

Každou cestu jsem myslel na něco jiného, asi 2 trasy jsem jel se sluchátkama a poslouchal písničky, jindy jsem koukal okolo sebe, někdy nad tím, jak si dám něco dobrého na břehu.

Únava přišla fakt až nad ránem, to už mě bolely záda a celý tělo. To mě vlastně bolelo ještě asi 4 dny po závodě.

Co bylo nejlepší?

Nejlepší byl pocit úspěchu, pochvala od ostatních závodníků i lidí na břehu a taky to jídlo.

Výsledky – časy a vzdálenosti

Kompletní fotogalerie od Lubomíra Belika ZDE

Ultra dlouhé pádování

Jeden z nejultimátnějších závodů na paddleboardu z hlediska ujetých kilometrů i dní je SUP 11-City Tour, na který v roce 2019 vyrazí závodníci již po jedenácté. Při tomto závodě se jede okruh po jedenácti holandských městech, kde jinde než na typických holadských kanálech. V pěti dnech zdolávají účastníci 220 kilometrů většinou v silných povětrnostních podmínkách s deštěm a večer spí v malých kajutách kupeckých lodí.

Je libo non-stop?

Pro velké fajnšmekry je možné tento závod jet i non-stop o týden dříve. Většinou tuto vzdálenost ujedou kolem 30 hodin. Na „Eleven Cities“ vyráží každý rok do Fríska více závodníků a je otevíráno více kategorií, kromě jednotlivců můžete poskládat i štafetu. Výhledy po okolní holandské krajině jsou malebné – širá pole, větrné mlýny, krávy a ovce a jedenáct holandských měst a na tento závod se můžete podívat nebo se ho zúčastnit již v září 2019.

SUP 11 franšíza po celém světě

Myšlenka vícedenního závodu s jedenácti milníky nadchla minulý rok i organizátory na ostrově Ibiza a ve spolupráci s nizozemskými zkušenými pořadateli SUP 11- City Tour zorganizovali v roce 2017 ultimátní závod kolem ostrova Ibiza s názvem Vuelta Ibiza. 125 kilometrů v pěti dnech kolem krásného pobřeží evropského ostrova ve Středozemním moři s denními etapami „pouhých“ 30 kilometrů denně.

Španělsko, Itálie, Thajsko

A koncept SUP 11 bude pokračovat i v příštím roce a znamená SUP 11 – „cokoliv“ a zapojit se může kdokoliv. Dobrodružné a ultimátní pádlování s jedenácti milníky se zformovalo do SUP 11 – X ultimátní výzvy. Pětidení pádlování můžete zažít v roce 2019 opět na Ibize ve Španělsku, ale i na Elbě v Itálii anebo v Thajsku. Základ vychází z pravidel SUP 11 – City Tour, který založila Anne-Marie Reichman – to je ekologie, dobrovolnictví, rovnoprávnost, SUP Clinics – workshopy pro děti a mládež s představením sportu, a princip OHANA (havajsky „rodina“) – ve smyslu přijď jako jedinec a odcházej jako rodina. I v těchto „teplejsších“ stand up pádlovačkách zažijete 5 dní pádlování pro amatéry i profesionály, společné večeře a spaní na lodi.

Na trochu netradiční, ale aktivní a dobrodružné ultimátní SUP túry můžete vyrazit: