24 hodin nonstop pádlování je také věc, která se dá na paddleboardu zažít. A dokonce i v Česku v Neratovicích, kde tento „závod“ pořádali letos již potřetí. O víkendu 16-17. září, ze soboty na neděli, od 10:00 do 10:00 se 11 posádek postavilo na start u veslařské loděnice na Labi, aby pokořili magickou hranici 200km nebo aby alespoň podali svůj osobní rekord.

Do závodu se mohli přihlásit jak jednotlivci, tak dvojice, trojice nebo týmy. Účast byla různorodá:

• 6 jednotlivců z toho 2 parapaddleboardisté a dvě ženy
• 2 dvojice z toho jedna juniorská
• 2 trojice – dámská a pánská
• 1 čtyřčlenný tým
• na trať se přidaly i další dvě jezdkyně, které byly zvědavé, kolik toho zvládnou

Dokud bylo vidět, trať se jela na 13km okruhu. Po setmění se z bezpečnostních důvodů zkracovala na 5km okruh. Kdo zrovna nepádloval, odpočíval, jedl, spal anebo asistoval svým parťákům. Z fotogalerie níže je vidět, že nálada panovala veselá v každou denní i noční hodinu.

SUPNERA 24! 3. ročník

Jaké je to pádlovat v noci?

Richard Wiesner- z pozice support týmu na břehu

Největší úskalí je neusnout. Když je okno, kde se nic neděje nebo když ostatní spěj. Přes celou noc jsem průběžně kontroloval, zda jsou stále osvětlené bóje a pak jsme s ostatním týmem doplňovali občerstvení pro závodníky a hlídali časomíru. V týmu nás bylo letos málo, ale zvládli jsme to. Hanka Ježková, Káča Kořánová, Pavel Veselý a Kristýna Kohutová.

A co v noci, jak třeba poznáš, že má někdo nějakej trabl? V krátkým 5km kole vidíš do první půlky osvětlený paddleboardy a taky se lidi častěji potkávaj a tím se kontrolují, ale i parťáci z týmu. K tomu kontrolujeme časy u tabulí podle předchozích průměrných časů jednotlivých kol. Noční kolo trvá v průměru 40-45 minut. A z tabulky je vidět, že se všichni pohybují plus mínus 10%. K tomu všemu byl na občerstvovačce ještě velkej oheň na buřty a taky jako vztyčnej bod.

Agáta Radvanská – poprvé v noci

„Celou dobu jsem se soustředila na techniku pádlování. Abych co nejvíc šetřila energii a hlavně sebe.“

Pro mě úplně nová trasa. Zvládla jsem 70 km. Bála jsem se o svoji rovnováhu, že to potmě nedám. Ale bylo celkem jasno a ve vodě se odrážela noční obloha – orientovala jsem se díky siluetám stromů. Ale stalo se mi, že jsem dvakrát přejela bójku – jednou v noci, když mě mátla světla od rybářů a podruhé v mlze ráno. Občas ti tam šplouchla nějaká ryba, občas nějaká nutrie a taky hmyz na naše světla. A kouzelné bylo, když prolétl netopýr. Po půlnoci jsem chtěla jet tři kolečka vkuse a při tom třetím už jsem asi chytala mikrospánek, ale dala jsem si to pak nad ránem ještě jednou. A při třetím jsem byla zase malátná. Na závěr, kdy už jsem myslela, že nepojedu, za mnou přiběhla Ála, jestli bych ještě za těch 45 minut do konce odjela to jedno kolečko. A tak jsem jela. Možná bych pádlovala příště i sama. Ne úplně nonstop na krev, dala bych si nějaké pauzičky, ale láká mě dát si zajet tu stovku.  

Pádlování v noci a nad ránem bylo nakonec lepší než přes den. Tma mi zaměstnala hlavu. Jen já, voda, světlo na špičce boardu, úplně jsem zapomněla na únavu. A jako odměna východ slunce… Nejtěžší pro mě bylo v noci se přemluvit a rozespalá vlézt na board, ale po prvních pár metrech únava zapomenutá. Hlavně to celé mělo parádní atmosféru díky všem, co tam byli. Richard prostě umí lidi nadchnout, mít kolem sebe bezva partu, udělat skvělý zázemí a vůbec, ještě teď jsem plná endorfinů.

Papája Pantučková, zubařka

Vašek Dvořák z týmu Hell‘s Paddles

Jeli jsme ve čtyřech, protože jsme nevěděli úplně do čeho jdeme, a tak jsme to chtěli rozložit do většího počtu. Pro mě to byl nepříjemně hezký zážitek. Pádlování v noci nirvána – klid, když mě zrovna neoslňovali ostatní jezdci. Je to jako by proti vám jelo auto s dálkovými světly. My jsme v podstatě nespali a když byla pauzička, tak jsem se šel natáhnout, ale spánek neproběhl. Střídali jsme se jako jediní po jednom 5 km kolečku. Příští rok bychom možná vyrazili ve třech, abychom zintenzivněli prožitek!

Martin Zikmund – ultra parapaddleboardista

Martin Zikmund zdolal hranici 100 km na parapaddleboardu. Chtěl jsem si po roce po Holandsku (#73000zaberu) spravit náladu. Divím se, že jsem těch sto kilometrů dal. Po prvních dvou kolech jsem tomu nevěřil, protože hodně foukalo. Celkem jsem ujel 4 velká kola ve dne a 11 koleček v noci – teda poslední 3 byly za svítání. Plán mi vyšel! Ale byla to někdy těžká matematika, třeba když jsem si chtěl odpočinout a na chvíli vystoupit z boardu. V noci jsem nejdřív nic neviděl, protože jsem si blbě nastavil světla a bál jsem se, že budu mít kolizi s rybářema. Občas jsem měl nějaký vidiny a nepoznával jsem místa podle siluet na břehu. Nejčastěji jsem se soustředil a přemýšlel nad tím, abych jel dobře v technice a v tempu. Hlavně se nevykoupat a ani neklimbnout. Párkrát jsem ale klimbnul až jsem myslel, že spadnu. Jedno poslední kolečko jsem jel s Bóďou už nám ráno chyběla jen snídaně na paddleboardu. Bóďa z toho byl nadšenej. Sice se na začátku vykoupal a musel ještě měnit prkno, ale chtěl si to zkusit jako výzvu. Nejel nikdy v noci. Nakonec upádloval přes přes 60 km a myslím, že je to dobrej výkon.

Výsledky a trochu statistiky

• Libor Žlab upádloval v Nera historicky nejvíc km za 24 h (163,2 km) a měl i rekordní čas na dlouhé kolo přes Kostelec, obě první kola ujel za 1:29 h.
• Standa Laryš upádloval nejrychlejší malé kolečko (33 min na 4,8 km).
• Agáta Radvanská, Radek Šilar a Standa Laryš se pohybovali na vodě největší průměrnou rychlostí (7,6 min/km).
• Nejmíň času na břehu strávil Marek Šplíchal, který prakticky neslezl z boardu, podobně jako Libor, který ale závod s rekordním sólo výkonem ukončil už hodinu před koncem závodu.

Příští ročník

Dle hlavního pořadatele Richarda Wiesnera z místního oddílu SK Livecross Neratovice příští ročník bude. Nejspíš opět v září. Trénovat a plánovat tým na SUPNERA 24! v roce 2024 můžete již teď. Díky Snowboardel a paddleboardguru.

Fotogalerie

Výběr z fotogalerie od Pavla Veselého, komplet zde.

Třídenní etapový závod na paddleboardu v podání ženy na paddleboardu. Letos se jel 40. ročník obnoveného závodu a Hanka Ježková z neratovického oddílu SK Livecross se ho zúčastnila a také úspěšně dokončila. A ještě nám o tom celém napsala zápisky z paddleboardového deníčku! Máš náš obdiv Hanko.

Celkové časy paddleboardistů

Jméno	Příjmení	Klub	Země	Ctgr	Věk	Total time	Den 1	Den 2	Den 3
Libor	Žlab	BUDE sport Č. Budějovice	CZE	SUP	60+	20:56:34	8:40:17	8:27:23	3:48:54
Marek	Šplíchal	Paddle Republic	CZE	SUP	35+	22:32:23	9:28:10	8:57:29	4:06:44
Dalibor	Oravec	KVS Praha	CZE	SUP	35+	24:19:14	9:53:00	10:05:03	4:21:11
Hanka	Ježková	SK LiveCross Neratovice	CZE	SUP	35+	25:31:09	10:28:42	10:08:27	4:54:00

Výsledky najdete na webu Závodu

---

Jak to všechno začalo. Může za to společenská bublina

V neratovickém tréninkovém týmu jsou (pro mě dříve nepochopitelní) nadšenci do dlouhých tratí – spartani, běžci i paddleboardisti. Pořádáme u nás letos už 3. ročník 24hodinového závodu SUP Nera 24. Časem mi takové závody začaly připadat “normální”. Když na Nera24 dvě závodnice (Péti ze Zlína) povídaly o závodu Budějovice – Praha, zjistila jsem, že to chci zkusit taky.

Příprava. Trénovat, trénovat, trénovat

Paddleboardovou sezónu jsme zahájili koncem dubna pravidelnými tréninky na vodě 2x týdně. Od konce května jsem zkoušela delší trasy, nejdřív 20 km, pak 20 km ráno + 20 km večer. Dva týdny před závodem jsem zkusila 2 x 44 km ve dvou dnech po sobě, abych se přiblížila délce prvních dvou etap závodu (68 a 69 km). Zvládla jsem udržet čas, který by měl na splnění závodu stačit. Byla jsem spokojená. Posledních 10 dní před závodem jsem už žádné delší tréninky na prkně neplánovala, ale trochu víc, než obvykle jsem trénovala lezení na stěně. Celkem jsem za přípravný měsíc před závodem napádlovala asi 210 km (a zhubla o 4 kg).

Ráno před startem v Českým Vrbném – České Budějovice.

Registrace. Uf

Pořadatelé se na mě večer před závodem dívali trochu skepticky. Ptali se, jestli na prkně opravdu umím jezdit, jak dlouho prkno mám, a dokonce zvažovali nově zavést časové limity na trati, aby se nestalo, že do cíle dorazím někdy o půlnoci. Potěšilo mě alespoň vidět známé tváře z paddleboardu. Mimo mě jel na prkně ještě Libor Žlab, Marek Šplíchal a Dalibor Oravec.

Uf. Byla jsem vcelku vyděšená, většina závodníků jsou kajakáři a kanoisti s mnohem lepšími časy, než můžeme zvládnout na paddleboardu. Nejsou jejich pochybnosti oprávněné? Zvládnu to?

Support. Jedno velké díky

Mám úžasné sourozence. Rodiče, díky za ně! Můj super brácha Zbyněk si vzal dovolenou. Byl opravdu dokonalý support, sen každého závodníka. Mimo domluvené občerstvovačky se ukazoval na nečekaných místech, hlásil km i rychlost a fandil. Na občerstvovačkách bylo všechno dokonale připravené, jednou mě čekala i hromada lesních jahod. V cíli zas vždy postavený stan a nafouknutá karimatka. DĚKUJU TI BRATŘE, MÁŠ TO U MĚ!

Hanka s bratrem v Českém Vrbném.

Velkou podporu od zkušených pořadatelů závodu měl každý závodník. Vše bylo dobře promyšlené a zařízené, vše z mého pohledu klapalo jako hodinky. Moc děkuju celému super organizačnímu týmu! Jmenovitě děkuju Zuzce a Petrovi Mojžíškovým a fyzioterapeutce Monči. Díky taky všem spolu závodícím, zvlášť paddleboardistům za podporu. Děkuju Lucce a Davidovi Raabovým a Petrovi Bílkovi za sdílení zkušeností z předchozích ročníků závodu. A moc děkuju rodině, kamarádům a všem neratovickým paddleboardistům, včetně trenéra Richarda, kteří mě celý závod zasypávali podporujícími zprávami.

---

Den první. Den větru (68 km)

Podle předpovědi měl před polednem začít foukat silnější SZ vítr, 32 km/h, měl foukat až do večera. To je pro mě vítr, kdy často na trénink nejdu, protože to moc fouká. Utěšovala jsem se, že Vltava je schovaná mezi skálami, a že to nebude tak zlé. Předpověď se nespletla, já ano. Prvních 22 km na první přenášku / občerstvovačku byla pohodička. Rychle to ubíhalo a kluky na prknech jsem pořád viděla na dohled před sebou. Přenášky, včetně té první, mě bolely, a to hodně. Jsem zvyklá nosit prkno 30 m k vodě. Tady byly přenášky 200 – 600 m. Jak jsem neopatrně opírala prkno o sebe, už první den jsem si udělala na obou bocích pořádné modřiny. Kluci na přenáškách s prkny běželi, já se sotva ploužila.

A po první přenášce to začalo. Vítr. Pořádný. Chvílemi jen hodně nepříjemný. Chvílemi opravdu hodně hnusný. Chvílemi vlny přes prkno i přes věci. I přes velmi usilovné pádlování jsem se ploužila jen pomalinku vpřed. Kluci mi zmizeli z dohledu. Silně a vytrvale v protisměru fouká prakticky bez přestávky až do večera. Ale i tak je to nádhera. Je tu překrásně, skály, lesy, příroda, šplouchání vody o prkno.

Každičký kousek řeky odhaluje nový nádherný výhled. Svůj tréninkový čas jsem udržela díky tomu, že Vltava tady přece jen trochu teče, že říčních km je trochu víc než těch upádlovaných (v zatáčkách si to můžete zkrátit), a že jsem makala fakt nadoraz. Den první v limitu i s malou rezervou. Uf. Pořadatelé se na mě už tak skepticky nedívají. Uf. Gratulují mi, že jsem ten vítr zvládla. Hurá.

„Cílová“ rovinka u Zvíkova.

Den druhý. Den pohody (69 km)

Ráno se cítím skvěle. Včera horká sprcha, úžasná fyzioterapeutka, dobrá předpověď počasí, nic nebolí, žádný puchýř. Po včerejšku se chci trochu šetřit. Protivítr je pořád, ale snesitelný. Pádluju zlehka, hlídám si letmo rychlost a pořád se kochám úžasnou a nádhernou přírodou okolo. Jako bonus posledních asi 5 km vlnobití ze všech směrů, spousty člunů a jiných rychlých motorových vozítek jezdících cik cak. Některé závodníky to nepotěšilo, ale já si přišla, jak v zábavním parku a do cíle už šlo pomalu dohlédnout. Spadla jsem jednou, když jsem zkoušela jet na vlně za velkým člunem, neumím to a nepovedlo se mi to ani teď. Do cíle jsem dojela včas, jen málo unavená, hodně moc nadšená a spokojená.

Tenhle den jsem si strašně moc užila. Večer jsem si trochu vyčítala, že je to závod, a že jsem přece jen měla trochu víc makat. Ale co, zítra to napravím. To byl můj další omyl. Proč jsem si víc nehlídala pití? Proč jsem si nedala něco na hlavu? Proč jsem si ji aspoň občas pořádně nenamočila?

Den třetí. Žaludek na vodě (31 km)

Celou noc jsem nemohla dobře spát. Večer dělali hluk sousedi. V noci mi začalo být špatně, a to hodně špatně. Do rána pekelný průjem a pocit na zvracení. Buď úžeh nebo střevní chřipka, možná únava nebo od každého kousek? Žaludek jsem pak léčila ještě 3 dny. Ráno váhám, jestli mám zkoušet pádlovat nebo radši odstoupit ze závodu. Poslední etapa. Už jen 31 km. V žaludku nic neudržím. Je mi strašně blbě. Kam budu chodit s tím průjmem? Jde 31 km upádlovat na lačný žaludek? Hlavní pořadatel (díky Mojžo!) mně přinesl kouzelné imodium, přidal svůj africký příběh, ale prý jestli se necítím, že nebudu první, kdo to zabalí po dvou dnech. Brácha mi řekl, že to dám. Dala jsem si dvě pilulky imodia, průjem přešel, žaludek furt na nic. Jdu to zkusit. Slézt z prkna v tomhle úseku jde snadno kdekoli. Třetí den si neužívám. Kolem celého posledního úseku vede podél Vltavy frekventovaná silnice, výfukové plyny zhoršují můj pocit na zvracení. Z obavy, abych si neuhnala něco dalšího, se poctivě hlídám. Každé půl hodiny piju minerálku a namáčím si kraťasy i klobouk. Doufám, že trasa se kouzelně zkrátí a kontroluju její délku na mapě v mobilu každé 2 km. Ubývá to pořád stejně pomalu.

Pádluju na morál a na bráchovo fandění (70% výkonu je prý v hlavě). Utěšuju se, že v autě by mě bylo hůř než na vodě. Nakonec to na jednu kofolu, jednu přesnídávku, půl jablka a dvě imodia dojedu až k Modřanské propusti, kde se můžu projet kanálem. Hurá, trochu srandy na konec.

Poslední km do cíle už to jede díky proudu samo. V cíli jsem s o dost horším časem na km než předchozí etapy, ale pořád v limitu. Uf.

Výsledek

Všichni mi gratulují a já mám pocit, že si to zasloužím. Mimo žaludku mě nic nebolí, nemám ani puchýře. Mám radost, že jsem to ujela v plánovaném čase. Poznala jsem super nové lidi. Těší mě, že to byl tak krásný dobrodružný zážitek, skvělá parta, krásná příroda. Mám radost sama ze sebe. Je mi sice blbě od žaludku, ale usmívám se od ucha k uchu. Oboje mi vydrželo i teď po třech dnech, kdy sepisuju svoje dojmy. Žaludek už o trochu lepší, úsměv pořád stejně široký.

Závěr druhého dne. Poslední občerstvovačka.

Poznatky. Poučení pro příště?

• předpoklad – první den půjde v pohodě, druhý den bude hodně těžký, třetí den už to uběhne jak nic – se nemusí splnit ani z 1%
• v prvním kempu před začátkem závodu je potřeba si vyzvednout žeton do sprchy před 18 h, jinak nezbude než se ten večer koupat ve Vltavě
• trénink se vyplatí, víc tréninku se vyplatí víc
• Marek na prkně měl každý den o 1 h kratší čas
• dá se a vyplatí se trénovat i v nepříjemně silném větru
• mozoly z lezení na stěně jsou perfektní prevencí puchýřů, jde to bez rukavic i náplastí
• osvědčil se mi chleba s domácím bio sádlem, jablko a ovocné přesnídávky
• vyhovuje mi pádlovat celou dobu na boso a občas si promasírovat chodidla
• většina přenášek jde v pohodě bez bot a ušetří se tím čas na masírování chodidel
• na občerstvovačky mi organizátoři přinesou, cokoli si ráno připravím
• je dobré umět unést si v pohodě svoje prkno víc jak 30 m, i víc jak 100 m, i víc jak 500 m
• když je vedro a sluníčko, je dobré, hlídat si pití a mokrou nebo aspoň zakrytou hlavu
• dokonalý suport je dokonalý suport a nejde dostatečně vynachválit a ocenit

O víkendu vyráží mnozí z nás na nějaké povyražení s přáteli a mnohdy se to protáhne až do ranních hodin nebo do druhého dne. O tomto víkendu ze soboty 25. na neděli 26. tomu v Neratovicích nebylo jinak až na to, že všichni zúčastnění nestáli u baru, ale na paddleboardech a 24 hodin non-stop pádlovali. Konal se totiž první ročník dvacetičtyřhodinovky a kde jinde než u nejen paddleboardového klubu SK LiveCross Neratovice, který je známý svou zálibou pro zkoumání lidské vůle a fyzické odolnosti. Nebyli v tom, ale sami. Závodu se zúčastnilo neuvěřitelných 18 lidí – jednotlivců i dvojic.

Vyzpovídali jsme účastníky závodu napříč kategoriemi, abyste si mohli udělat co nejlepší obrázek o tom, jak to probíhalo a popřemýšleli, jestli to nezkusíte příští rok třeba také. O svých zážitcích se s námi podělil:
Richard – pořadatel, trenér a závodník v jedné osobě,
Jan – vítěz celého závodu, který sám ujel 160 km,
Alena – jedna ze závodnic dvojic a její syn
Dominik – ve 12 letech nejmladším účastníkem závodu.

Richard před závodem ještě stavěl celou trať a připravoval závod.

RICHARD WIESNER – pořadatel, trenér a závodník

Si splnil svůj sen a po absolvování non-stop závodu 11 Cities v Holandsku v roce 2020 (204 km, 32:47 hodin), kdy si ověřil, že to je možné, se rozhodl uspořádat tento závod.

Richarde, co jsi čekal od prvního ročníku? Čekal jsi takovou účast? Jaký máš se závodem záměr do budoucna?

Co čekat od prvního ročníku takového závodu jsem vůbec nevěděl. Věděl jsem jen to, že ho prostě udělám (i kdybych tam měl kroužit sám!) naštěstí znám svůj tým a věděl jsem, že by mě v tom nenechali. Když pak začali chodit registrace tak jsem byl mile překvapen. Mé tajné přání bylo dostat na start 15 účastníků, takže výsledných 18 beru jako úspěch a příjemnou motivaci do dalších let. Teď sbíráme dojmy a zážitky a vymýšlíme co přineseme v dalším ročníku.

Pověz nám něco o startovním poli – kolik bylo lidí, zastoupení žen a mužů a další statistiky ze závodu?

Na start se postavilo 18 závodníků. 5 dvojic a 8 sólo jezdců. Bylo 10 mužů a 8 žen. Nejstaršímu účastníkovi bylo 60let, nejmladšímu pak 12let! Nejlepší výkon dvojic 164,8km nejlepší sólo výkon 160km.

Ty jsi v extrémních závodech zkušený, ale určitě sis nejrůznější rady a tipy, jak se na takový závod připravit nechtěl nechat jen pro sebe. Z minulých článků o maratonech a 11 Cities víme, že to je jídlo. Jak jste ho řešili tady a co jsi ještě doporučoval závodníkům?

Zkušeností s Ultra závody mám mnoho, ale já tomu neříkám „rady“ jen říkám své zkušenosti a je na každém kdo si z toho co vezme. Byl jsem rád, že se závodníci zajímali, protože takovéhle závody vyžadují poctivou předzávodní přípravu. Věděl jsem, že pro většinu startovního pole budou tohle první ultra závody, proto jsem zvolil kratší okruhy, kdy s sebou nemuseli vést skoro nic. Vše mohli mít na břehu a jet tak říkajíc „na lehko“ Pro mě je vždy občerstvovačka základ závodu, proto i na SupNera24 jsme si dali na sortimentu záležet, aby bylo všechno a bylo toho dost. Což se povedlo bez chybičky.

Vydrželi všichni závodníci? Pro koho ten závod vlastně je?

Upřímně? Nevěřil jsem, že všichni budou šlapat celých 24 hodin. Hlavně dvojice složená z 12letých kluků jsem myslel, že na noc odpadnou, ale všichni jeli hrozný bomby. Nikdo se na dýl nezastavil a pádlovalo se prostě pořád! Už tenhle první ročník ukázal, že rozmanitost startovního pole nemá hranice. Ten závod je jak pro borce, kteří chtějí jít po co nejlepším výkonu, tak pro dobrodruhy a srdcaře kteří si chtějí třeba jen zkusit co zvládnou a s plným zabezpečením si zapádlovat ve dne i v noci.

Co plánuješ na další ročník?

Momentálně sbírám reakce od závodníků, kde co třeba udělat jinak a lépe, ale chtěl bych tenhle krásný závod otevřít dalším lidem, kteří si třeba zatím tolik nevěří, takže první větší změna bude kategorie TROJIC kdy se toho opravdu už nemusí bát nikdo a užít si závod s týmem má svoje kouzlo.

Jan přijel na závod z Rozkoše. Je zkušeným jezdcem, jednou dopádloval z ČR až do Severního moře.

JAN LANDA – vítěz závodu

Na závodě ses objevil jako tajemný jezdec. Nikdo tě ze závodů prý neznal a rovnou jsi vzal zlato. Kde je tvoje pádlovací zázemí a jaký je tvůj příběh, který tě zavedl až na tento non-stop závod?

„Tajemný jezdec“ to je hezký. Já jezdím hlavně na přehradě Rozkoš, kde jsem letos založil paddleboardový klub SUP Rozkoš. Ale vyrážíme i na řeky v okolí, párkrát jsem s Honzou Rottem zkusil vodácký kanál. Takže taková všehochuť toho, co paddleboard v našich podmínkách nabízí.

Jak trénuješ výdrž? Byla tohle nejdelší vzdálenost, kterou jsi upádloval?

NERA byla určitě nejdelší ujetá trasa v jednom dni, ale pár několikadenních výletů jsem už podnikl. Předloni celé Labe od nás z východních Čech až do Severního moře a loni Odra z Ostravy do Štětína. Žádný speciální tréning vytrvalosti ale neprovozuji, ani bych nevěděl jak. Spíš jezdím pravidelně několikrát týdne, protože mně to baví. K tomu kolo, v zimě běžky, skialpy a tak.

Máš nějaké tipy pro ostatní paddleboardisty, kteří by také rádi zdolávali takto dlouhé výpravy? Od oblečení, vychytávek s doplňky nebo jídlem? Nebo rovnou nějakou filozofickou knihu?

Oblečení pořád ladím, od kraťas po celotělový neopren, nic speciálního nepoužívám. Nejdůležitější jsou „nohy v teple“, takže kromě léta, kdy jezdím naboso, hlavně vysoké neoprenové boty a když přituhne, tak ještě neoprenové ponožky.

Jídlo při vícedenních cestách řeším hlavně aby bylo lehké. Nejím maso, takže mám hodně omezený výběr, ale většinou to jsou obyčejné nudlové polévky, nebo nějaká hotová sušená jídla. Teď na čtyřiadvacítce jsem se hlavně snažil, aby mi nedošli cukry. Takže různé tyčinky a když byl čas vylézt na břeh, tak sladké těstoviny, hroznové víno, nebo něco podobného. Důležité je nepřestat jíst ani když už na to ale opravdu nemáš chuť.

Co se v tobě odehrává, když seš na nějaké ze svých dlouhých výprav? Co tě na tom baví?

No, to je zajímavá otázka. Pádlování mi pomáhá vyčistit si hlavu, takže nějakému hlubokému přemýšlení se na vodě neoddávám, toho mám dost v práci.

Co mě na tom baví? Asi to mám stejné, jako všichni ostatní, co pádlování propadli. Už jen samotná jízda na boardu je zážitek, k tomu si přidej prostředí, ve kterém se při tom pohybuješ. Přehrada je pokaždé jiná, mění se podmínky i příroda kolem. Když mám chuť trénovat, tak si nastavím tempo a během půl hodiny jsem vyřízený, když chci jenom relaxovat, tak zajíždím ke břehům, které jsou zarostlé stromy a plné ryb a ptáků, nebo trénuju otáčky kolem bójí. Někdy je u nás takový vítr a vlny, že se skoro nejde vrátit proti větru zpět. Nikdy se mi nestalo, že bych se musel do pádlování nutit, spíš se mi většinou nechce na břeh. A řeky jsou samy o sobě zážitek.

Máš nějaké další ambice v pádlování? Přijedeš zase?

Ambice mně naštěstí už nehrozí. Mám 10letého syna, se kterým trávím hodně času na kole a po výletech, takže na pořádný tréning, nebo objíždění závodů není čas. Ale pokud se podobné vytrvalecké pádlování trochu rozmůže, tak určitě rád zase něco zkusím. Třeba NERu příští rok.

Ženská dvojice z SK LiveCross Neratovice Radka a Alena.

ALENA VOŽDOVÁ – paddleboardová závodnice z ženské štafety

S Alenou se znám ze závodů Českého poháru v paddleboardingu a vím, že je to zarytá závodnice, která se nevzdává. Tohle jsou ale jiné závody. Aleno, rozhodla ses závodu sama dobrovolně zúčastnit nebo vás trenér dobrovolně přihlásil?

Rozhodla jsem se dobrovolně, ale trenér nám tento „bláznivý“ nápad sdělil při sklence vína a já i Radka (kolegyně z oddílu) jsme hned souhlasily. Hold to trenér s námi umí. Samozřejmě jsem pak o závodě ještě přemýšlela, ale byla to výzva, takže mé rozhodnutí se nezměnilo.

Jela jsi ve dvojici, jaká byla pravidla pro non-stop štafetu?

Cílem bylo ujet co nejvíce km, jak často se budeme střídat, nebo jestli nějakou dobu budeme obě odpočívat záleželo na nás. My se střídaly na jednom boardu, ale ve štafetách, kde jeli každý na svém bylo potřeba, aby při předávce byl vždy jeden na břehu.

Vím, že jste extrémní oddíl, ale z čeho jsi měla největší obavy? Vzdálenost? Únava a nedostatek spánku nebo ze tmy?

Asi ze všeho!!! Ale nejvíc asi z té vzdálenosti, na nedostatek spánku a tmu jsem trochu zvyklá i z běžeckých závodů, ale tolik km na boardu jsem ještě neujela. A také z toho, jak to zvládne moje hlava, protože tyhle dlouhé závody nemám moc v oblibě. (Vlastně občas i 10 km long distance na pohárových závodech mi přijde dlouhý.)

Jak sis zvolila parťačku Radku? Prozraď, jak to celé probíhalo? Nastaly nějaké těžké momenty?

To bylo rychlé a jasné rozhodnutí! Vzájemně si sedíme, jsme kamarádky, víme o sobě, že do toho obě dáme všechno a zároveň, že se na sebe nebudeme zlobit, když se jedné něco nepovede. Já měla krizi asi ve 20h, kdy už byla tma, takže jsme jezdili již krátká kolečka. Byly jsme s Radkou domluvené, že se budeme střídat po 2 kolech, aby byla šance si aspoň trochu odpočinout. Když jsem jela své 2. kolečko, tak mi právě asi přestala fungovat hlava, už mě bolely ruce a já si uvědomila, že nejsme ještě ani v půlce závodu. Co tu vlastně dělám? Proč to dělám…? No, skoro se mi chtělo brečet. Naštěstí moje fyzično fungovalo, takže jsem jako stroj dojela na předávku. Pak jsem dala kávu, občerstvovačka fakt fungovala skvěle, všichni byli milí, usměvaví, na chvíli si odpočinula a na další kolo už jsem vyjela v pohodě.

Doporučila bys to i jako závod pro jiné ženy?

Určitě, je to nevšední zážitek, adrenalin a dokavaď to nezkusíš, nepochopíš.

Máš ještě něco na srdci?Chtěla bych poděkovat Richardovi, že má tak bláznivé nápady, i když někdy to s ním není jednoduché… Všem, kdo pomáhali, znovu musím vyzdvihnout občerstvovačku a její obsluhu. Tomu nahoře, že nám dopřál krásné počasí. Upřímně, kdyby lilo a foukal velký vítr, neumím si to představit. Samozřejmě Radce a všem závodníkům, cestou jsme prohodili pár slov a snažili se navzájem podpořit.

A jedna vtipná historka závěrem – naše mužská dvojice nechtěla, abychom je s Radkou porazily a když chtěl Standa (Radky manžel) asi hodinu odpočívat, tak Karel ho rozhodně nenechal, “vstávej Stando, když nepojedeš, tak nás holky porazí“ a pak, že my jsme soutěživé! Gratuluji všem!!!

Nejmladší účastníci prvního ročníku – teprve 12letí Dominik a Jirka.

DOMINIK VOŽDA – nejmladší závodník

Dominiku, když jsem se dozvěděla, že ses závodu také účastnil, tak mi spadla brada. Ze závodů českého poháru si v kategorii Chlapci do 15 let zapádlujete na nejdelší vzdálenosti tak 3 km a ty ses pustil do takovýhodle zápřahu. Co tě to napadlo? A co na to říkala mamka a trenér Richard?

No, když mamka s Radkou řekly, že závod pojedou, tak já jsem hned řekl, že to taky zkusím. Asi jsem si hned nedovedl představit, jaké to bude, ale věděl jsem, že když bude nejhůř, že si prostě lehnu a pojedu zase až si odpočinu. Mamka se nejdřív trochu bála, ale pak souhlasila  a musel jsem mít vestu. Richardovi to nevadilo a myslel si, že pojedeme jen přes den a v noci, že už to nedáme.)

Jak sis našel parťáka? A jak si přesvědčoval jeho rodiče, aby ho pustili takhle ponocovat?

Jeho mamka také pádluje a byla při tom, když trenér začal o akci mluvit. Když naše mamky řekly, že do akce jdou, tak jsme to chtěli také zkusit. Takže jsem Jirkovu mamku ani přesvědčovat nemusel.

Nechtělo se vám spát? Čím jste se „dopovali“?

Spát se mi ani moc nechtělo, až nad ránem, to už bylo horší. Tím, co bylo na občerstvovačce, takže jídlo z Rychlovky, sladkosti, polívka, coca cola, veka s nutelou. No, snědl jsem toho celkem dost.

Dohromady jste s tvým parťákem ujeli 118 km. Máte nějaký příběhy nebo příhody z trati? Na co jste mysleli? A hlavně co vaše fyzická odolnost – kdy se dostavila únava, jestli se dostavila?

Každou cestu jsem myslel na něco jiného, asi 2 trasy jsem jel se sluchátkama a poslouchal písničky, jindy jsem koukal okolo sebe, někdy nad tím, jak si dám něco dobrého na břehu.

Únava přišla fakt až nad ránem, to už mě bolely záda a celý tělo. To mě vlastně bolelo ještě asi 4 dny po závodě.

Co bylo nejlepší?

Nejlepší byl pocit úspěchu, pochvala od ostatních závodníků i lidí na břehu a taky to jídlo.

Výsledky – časy a vzdálenosti

Kompletní fotogalerie od Lubomíra Belika ZDE

Minulý rok to bylo poprvé, co se tohoto ultimátního závodu zúčastnil ve všech třech etapách první paddleboardový závodník Marek Šplíchal (reportáž 2020). „Odšpuntoval“ tak tuto kategorii a letos se na startovní linii tohoto maratonu postavilo dokonce šest paddleboardistů. Dva na paddleboardech pevných – karbonových a čtyři na touringových nafukovacích paddleboardech. V poslední nejkratší etapě (pouze 31 kilometrů ze Slap do Prahy) se navíc připojili další tři závodníci na pevných boardech. Naše Paddleboardguru crew byla u toho každý den a každý kilometr jako sparing doprovodné a občerstvovací vozidlo jednoho ze závodníků, Davida Raaba.

A tak vám přinášíme tuto zevrubnou reportáž hned z několika pohled, abyste se mohli pořádně rozhodnout a připravit na další ročník 2022!

Detailněji jsme vyzpovídali zkušeného závodníka na pevném boardu Davida Raaba, který měl představu do čeho jde, jelikož má za sebou podobný pětidenní závod 11 Cities v holandských kanálech, kde ovšem nejdelší etapa měla pouze 45 kilometrů na rozdíl od ČB-Pha, kde ta nejdelší jich měla 72. A také jsme se zeptali na dojmy a zkušenosti závodnice Šárky Langové, která na paddleboardu jezdí rok, o závodě se dozvěděla z našeho webu a do závodu se vrhla s nadšením a splněním si představy sjíždění Vltavy. Scenérie a příroda kolem byla romantická, takže proč ne?

Účastníci dlouhého závodu před startem v Českých Budějovicích.

38. ročník závodu Budějovice Praha – 3 denní závod

1. etapa: České Budějovice – Zvíkov, 64 km
2. etapa: Zvíkov – Slapy, Ždáň, 72 km
3. etapa: Slapy, Třebenice – Praha, Malá Chuchle, 31 km

• – kategorie: kajaky, kanoe, rychlostní i turistické kanoe, sea kajaky, paddleboardy
• – pro nejrychlejší a na krev závodící kategorii jsou jednotlivé etapy dlouhé okolo 4-5 hodin pádlování, a tak se moc neřeší občerstvení. Pro rychlejší paddleboardové závodníky trvá etapa okolo 8-10 hodin pádlování a ti pomalejší 11-14 hodin, a tak už je třeba myslet na vše – od pití a jídla přes ochranu před sluncem a různé další psychické vzpruhy
• – celkem se dlouhého závodu zúčastnilo 27 závodníků, krátkého závodu dalších 29

Šárka Langová (Liptál u Zlína)

Šárka je dobrodružka a samostatná nebojácná jednotka. Paddleboarding jí chytnul před rokem a naplno jí pohltil i tím prostředím vody a okolní přírody, které miluje. Tohle byl úplně první paddleboardový závod, do kterého jsem se přihlásila. Předtím žádný vodní sport nikdy nedělala a na všechno si přichází sama. Její rodina holduje jiným aktivitám, a tak by ráda rozšířila svojí paddleboardovou crew o nějaké další paddleboardisty, se kterými by mohla jezdit na společné výlety a výpravy. Jestli jseš na tom podobně, ozvi se jí na facebook tady. „Hledám podobného blázna!“ dodává Šárka.

Šárka Langová po startu

Šárko, připravovala ses nějak na závod? Pádlovala si každý den třeba 70 kilometrů v kuse? Nebo jaké byly tvé úvahy, že se na takový závod vydáš?

No řekla jsem si, že to prostě zkusím. Nejela jsem nikdy Vltavu a v bláhové představě, že ta řeka poteče jsem se přihlásila a ty propozice jsem si nečetla pořádně. A když jsem zjistila, že to bude 60 kilometrů, tak jsem začala jezdit. Pádlovala jsem třeba 18, ale u nás je Bečva, která je na jaře rozvodněná a to je zadarmo – není to pádlování za vlastní. Na Vltavě to bylo jako rybníko-pádlování, prostě to stálo. A ještě jsem trénovala na řece Moravě asi 30 kilometrový úsek s cestou vlakem na start a v cíli jsem si nechala auto. Takže ta logistika a úsilí bylo dost náročné.

Shrnula bys dojmy a zkušenosti z prvního dne? Etapa 62 kilometrů. Tys to ujela za xx hodin. Na čem jsi jela a občerstvování?

Teď po první etapě si říkám, že jsem asi blázen. Málem jsem tam vyplivla duši, a ještě jsem si na to vzala jeden den dovolené!

Paddleboard mám nafukovací, 14‘x28‘‘ Starboard, touringový model. Klidně bych brala ještě užší, třeba 26, ale jelo dobře.

A jídlo, to jsem vůbec neřešila! Myslela jsem si, že něco vydržím. Těch prvních 30 kilometrů jsem jela z lahví 1,5litrů vody, pak jsem teda měla žízeň a zastavovala jsem různě, ale vydržela jsem to. K jídlu jsem měla jeden banán a stačí. Taky jsem si namíchala ovesnou kaši s jogurtem a říkala jsem si, že si třeba cestou lžičku dám. Od Dalibora (pozn.další paddleboardový závodník) jsem měla nějaký nabuzovač, ale k tomu jsem měla respekt, protože jsem to ještě nikdy nezkoušela. A ještě sušené hovězí maso. Jenže přeci jen je to závod a tak ti to nedá, aby sis sedla a začala jíst kaši z misky. Ještě navíc, když jsem viděla další dvě holky paddleboardistky před sebou a nechtěla jsem, aby mi odjely. Vždycky jsem to za nimy střihla nějakým meandrem a zase jsem byla o kousek blíž…Takže ti vyhládlo a hypoglykemie… No úplně! Na první občerstvovací stanici v Hněvkovicích (22. km závodu) jsem došla za holkama, co tam byly a šla jsem se tam dojíst. Byla jsem úplně hotová a třepala jsem se. Naštěstí na téhle první občerstvovačce všichni ti zdatňáci proběhli a všechno jídlo tam po nich zůstalo. Banány a nutri tyčinky… Naštěstí mě Zuzka (pozn. pořadatelka, časomíra a hlavní občerstvovací koordinátorka) poradila, že v tomhle stavu už to nesmím takhle najednou zhltnout, ale že si mám ty nutri tyčinky zakousnout každých 20 minut a k tomu se napít. Tak jsem to začala praktikovat a prostě mě to vlilo energii do žil a zafungovalo to!

A všimla jsem si, že ses v rámci závodu spojila s Daliborem a tu první etapu jste jeli spolu. Pomáhalo to?

No my už jsme se s Daliborem podle obličeje znali z jedné Mikulášské jízdy z Prahy. A holky ze Zlína ty přijely spolu jako jeden tým a se svým doprovodem (Petin manžel) a už před startem vypadaly, že se hodně koncentrují na závod. S Daliborem jsme se potkali v Českém Vrbném večer na registraci před startem a on ani neměl, kde spát, protože mu nevyšlo ubytování. Tak spal pod mojí hamakou na mém prkně, přikrytý šátkem. Takže jsme se podporovali už od začátku a on na mě při závodě i čekal a říkal, že pojedeme spolu a že si takhle pomůžeme. Také nám pomohlo, že v polovině první etapy na nás počkal „občerstvovač“ Michal a dal nám vodu a meloun. A pak byla občerstvovací bedna na Podolsku, která teda už byla dost vyjedená, jak jsme jeli až poslední, ale naštěstí tam byl opět zlínský Michal a další doprovod od jedné závodnice kajakářky a ti nás zazásobili vodou a tyčinkama.

Tak ty jsi měla prostě takový štěstí na lidi. Je pravda, že tyhle extrémní závody nejsou jen o výkonu, ale také o té pospolitosti a vzájemné pomoci, a to je asi největší hodnota.

Jo byla jsem klikař, ale byla jsem na to připravená. Říkala jsem si Šárko, jedeš za své, nemáš tady žádného „caddyho“, takže jsem si vezla na boardu 4 litry té vody s izočajem, pak jsem tam ještě měla tu kaši, která byla úplně zbytečná. Takže jsem mohla mít o 4 kila míň. Příště si taky nalepím ty tyčinky na palubu jako měli kajakáři.

A co to pádlování? Jak obtížné byly pro tebe ty podmínky? Myslíš, že bys to zvládla příště lépe, když bys nemusela řešit pití a jídlo?

Jo dala bych to určitě. Ale chce to mít natrénováno alespoň těch 50 kilometrů v kuse víckrát než jednou. A tam člověk zjistí i sám, co s sebou musí vzít pak do závodu. No a mít ještě někoho, kdo ti udělá ty občerstvovačky a kdo ti vynese ten paddleboard v cíli z vody, když už vůbec nemůžeš. Když ho nemáš, tak je to prostě hodně složité.

Takže jsi po prvním dni udělala rozhodnutí, že druhou etapu vynecháš, odpočineš si a závěrečnou třicítku ještě dáte.

Jo přesně. Kluci navíc říkali, že je to hrozně hezkej úsek na tu přírodu a že část té vody teče líp než ten začátek první den. Byli tady Fyzoši a ti mi spravili záda. A také jsme měla hrozně nateklé ruce a nechtěla jsem mít těžké puchýře. Ale neměla jsem z toho pocit, že je to prohra. Už to, že jsem dojela těch 60 kilometrů je prostě dobré.

Takže příští rok znova?

Asi jo!

---

David Raab (Praha) 

Zkušený závodník na paddleboardu a dříve i na divoké vodě. Vodě rozumí a má za sebou i extrémní pětidenní závod 11 Cities ve Frýsku. Na závod se vydal, protože zrovna nebyly žádné jiné závody a také proto, že se mu už stýskalo po podobném zážitku jako na 11 Cities. A protože už druhou covidovou sezónu nejde vyjet nikam na venkovní závody na moře, tak si řekl, že je to nejlepší chvíle to zkusit. Navíc mu to bylo doporučeno jako aktivní dovolená a my jsme si to mohli užít jako road trip mámy s miminem okolo Vltavy.

David při přeběhu na přehradě Hněvkovice před Týnem nad Vltavou.

Davide, jak víš o závodu?

Už dlouho, vyprávěl mi o něm i můj táta, kterej pamatuje Vltavu ještě bez přehrad. Obnovenou verzi závodu znám už také pár let. Před pěti lety jsem jel 30 km etapu na paddleboardu a potom jsme s pořadateli i spolupracovali a zkrácená trať z Vraného byla i dvakrát součástí Českého poháru v paddleboardingu.

Nejdřív jsem si myslel, že celý závod paddleboardista nemůže ujet kvůli těm etapám přes 60 kilometrů denně. Měl jsem zkušenosti z 11 Cities s etapami 45-50 kilometrů a říkal jsem si, že je to limit. V hlavě mi to rezonovalo, ale nejsem zrovna ten typ, kterej by chtěl jít do nějakýho velkýho utrpení. Ale když loni Mára Šplíchal tenhle závod pokořil, tak z toho vyplynulo, že to jde.

Tak jak ses teda připravoval?

Věděl jsem, co je k přípravám potřeba, ale stejně se mi je nepodařilo ze 100 % naplnit.

Přizpůsobit to tělo na tu opakovanou dlouhou zátěž, dávat třeba dlouhé tréninky dva dny po sobě a naučit i ruce a tělo být dlouho na prkně – dvě, tři hodiny třeba.

A při těchto trénincích do toho aplikuješ třeba i to jídlo, abys věděl, jak to bude během závodu?

No s tímhle nemám moc zkušenost. Na takhle dlouhej závod jsem měl jenom rámcovou představu. Ptal jsem se ostatních lidí, co už to jeli, na jejich zkušenosti a dal to dohromady s tím, jak funguje moje tělo. Myslel jsem si, že na tuhle akci využiju Richardovo sparing partnera Tomáše, kterej to má zmáklý a bude nás oba krmit a já to budu mít z krku. No, a nakonec se ukázalo, že ani jeden z borců nejede. Ale místo něj ses do podpůrnýho týmu nahlásila ty s Rózou a tím to bylo vyřešený.

A teď k závodu – jak jsme tě sledovaly, tak při prvním přeběhu po 22 kilometrech na Hněvkovicích si vypadal ještě dost svěží. Přemýšlel si o tom, že máš před sebou ještě třeba dalších 40 kilometrů?

No jasně, že jsem o tom věděl! Strávili jsme nad tím pár hodin plánování, hlavně kde a po jak dlouhých úsecích mě budete občerstvovat. Během závodu se pak ukázalo, že jsme to naplánovali dobře. I když na Hladný 13 kilometrů za Týnem nad Vltavou mě přepadl hlad. Ještě, že jste tam zrovna byly na koukanou! Jinak je pro závodníka nezvyklý, že si s sebou musí něco vézt.

Takže co si vezl na prkně a jak si byl oblečený?

Camelbag (vak na pití na záda) a vezl jsem čistou vodu a na občerstvovačkách jsem měnil camelbag za camelbag. Měl jsem tři na měnění, abych vždycky odjížděl s plným. Okolo pasu jsem měl ledvinku s namíchaným pitím – dlouhý cukry a potrava, aby mi to sloužilo k tomu, když se na občerstvovačce na břehu nezvládnu dostatečně najíst, protože mi to zrovna nepůjde, tak abych se pak někde v mezi-etapě napil. Od dvou třetin každý etapy jsem měl speciální drink, kterej měl v sobě zakomponovaný látky pomáhající nastartovat koordinaci pohybů, protože ta v únavě odpadá.  Neměl jsem s tím předchozí zkušenost, ale kupodivu mi to pomohlo. A ještě jsem měl s sebou dva flapjacky, protože nejde jenom pít tyhle sladký věci, ale je třeba potřeba jíst i normální stravu. Klidně i housku se šunkou a máslem, to je podle mě nepřekonatelnej „flapjack“!

A druhý den si po mě chtěl sehnat i pivo. Nealko.

No to je pravda, tělo si to začlo žádat. Je třeba se na takovýhle věci připravit. Dokonce jsem snědl Rozitě i jednu přesnídávku. Chce to chuťovou rozmanitost. Obecně si myslím, že ta rozmanitost je při takhle dlouhých závodech důležitá ve všem. I v pádlování. Snažil jsem se jet technicky, abych se to tak bezmyšlenkovitě nesnažil „uklofat“, ale měnil jsem styly pádlování i rytmus výměny pádla.

Koukal si pořád před prkno? Říkal si, že se s tebou ještě dva dny po závodě houpala zem…

No člověk má tendenci padat pohledem a koukat do prkna, ale to jsem se snažil taky eliminovat. Mít rovný záda a nemít skloněnou hlavu. Koukat do dálky, protože je to i o přehledu co se okolo děje. Protože když se dostanete do vyplýho módu, což jsem se naštěstí nedostal, tak pak přijde nějakej bump (vlna) z boku a vy tam spadnete a je to takový zbytečný vysilování a zbytečná panika.

Co vlny od lodí? Vadili ti nějak? Kde to bylo horší, lepší, vadilo ti to?

Tak v tý první etapě z Budějc na Zvíkov to bylo klidný, tam se skoro nic nedělo. Živější to bylo druhý den a pak před Prahou. Hlavně na těch Slapech v okolí Živohoště a Ždáně lodě jezdí hodně, ale musím říct, že mě to nevadilo a otázka je jestli to už bylo tím, že už jsem se trochu naučil pádlovat ve vlnách nebo vhodnou volbou prkna… Mě ty vlny pomáhaly a rozbíjely mi ten stereotyp. A taky musím říct, že ta kultura těch kapitánů se dost zvedla a když vás míjej, tak zpomalujou, takže z toho nebyly žádný ostrý vlny. Dokonce se šlo párkrát i po nich svézt.

Je nějaké oblečení na paddleboardový maraton?

Já jsem jel první den v krátkém rukávu. Je dobře se pořádně namazat, protože tam člověk stráví hodně hodin na slunci. Od druhýho dne jsem jel s dlouhým rukávem v lehce kompresním triku, což si myslím, že mi taky pomáhalo udržet tělo v kondici. A pravidelně jsem si namáčel kšiltovku – těch jsem usušil za celý závod nespočet! Obutí jsem taky střídal buď naboso nebo v neoprenových botičkách i v závislosti na přeběhy, které byly dlouhé a po betonu. Dokonce jsem si od druhého dne vezl i tenisák na rozmasírování chodidel na občerstvovačkách.

A měl si nějaký moment, že by si to chtěl vzdát a nedojet?

Kladl jsem si otázku během druhý etapy, jestli to mám zapotřebí. Ale myslím si, že tenhle moment měl asi každej. Úplnou mentální krizi jsem ale neměl.

A co třetí etapa? Nastoupili ti tam tři čerství kluci – startovali jste spolu. Oni to měli dost jako sprint, chtěl si se s nimi taky držet – takový 30kilometrový finiš?

Tak jakýkoliv setkání s čerstvým člověkem tě mentálně oblaží. Připadal jsem si jako na startu nějakýho 10 kilometrovýho long distancu. Ale je pravda, že po těch dvou dlouhých etapách už ti moc energie na závodění s úplně čerstvýma závodníkama nezbývá. Takže jsem odstartoval svižně a pár metrů s nima jel a bylo to entuziastický.

Do třetí etapy nastoupili i další závodníci zleva: Jan Vlček, David Raab, Marek Šplíchal, Ondřej Petrák, Filip Kubina.

A máš nějaký doporučení pro potenciální závodníky, kteří se rozhodují, jestli do tohoto závodu nastoupí příští rok?

Tak do tohodle stádia asi každej člověk, kterej to chce jet, musí sám dospět. Těch důvodů, proč do závodu tohodle typu nastoupit je strašně moc – každej má nějakej a každej je dobrej. Vnímal bych tenhle závod jako takový iniciační zážitek, takže pokud je člověk takhle naladěnej, tak je to dobrá iniciace!

A ještě máš nějaký vzkaz pro organizátory závodu?

Jednoznačně velkej respekt k organizátorům, kteří cokoliv organizujou a u tohodle závodu to je ještě speciálnější v tom, že se snaží udržet legendu, tradici, a to mi přijde, že je hodně cenný. Protože ty kořeny jsou pro nás lidi důležitý. Ubytování a organizace vzhledem k tomu, že to bylo navíc putovní, tak to bylo skvělý. Atmosféra byla taky skvělá. Takže organizátorům děkuju za takovouhle akci.

A ještě bych chtěl dodat, že mě strašně bavilo jak na těhle závodech vzniká pospolitost mezi sportovci z různých prostředí. Že si na nich člověk uvědomí, že sám jako jedinec neznamená nic, což v dnešní době je docela cenný uvědomění, když se tak teď preferuje ten individualismus. Vrátí se tam k těm základním pospolitejm pravidlům, takže je jasný, že vy někoho budete potřebovat za 10 kilometrů a on, když vás potřebuje zrovna teď, tak to není, že mu můžete pomoct, ale že mu musíte pomoct. Když můžeš, tak musíš! Tohle tam platí a funguje to. 

Hromadné foto závodníků dlouhého závodu Budějovice-Praha aneb může si snad člověk přát oslavit své 1. narozeniny v lepší společnosti?

Paddleboardová síň slávy:
Paddleboardový výtah z celkových výsledků dlouhého závodu Budějovice – Praha, 167 km

Umístění	Jméno	Příjmení	Klub	Stát	Kategorie	Celkový čas	Den 1	Den 2	Den 3
17	David	Raab	NSP.CZ	CZE	SUP	20:04:45	7:25:32	9:04:55	3:34:18
20	Marek	Šplíchal	Paddleboard Guru	CZE	SUP	21:14:12	7:53:40	9:26:20	3:54:12
22	Petra	Vrágová	TAMBIK Zlín	CZE	iSUP w	29:08:57	10:41:40	13:20:09	5:07:08
22	Petra	Horáčková	Tambik Zlín	CZE	iSUP w	29:08:57	10:41:40	13:20:09	5:07:08
24	Dalibor	Oravec	KVS	SVK	iSUP	29:36:09	11:01:31	13:17:13	5:17:25
26	Šárka	Langová	Viny	CZE	iSUP w	16:08:46	11:02:05	DNS	5:06:41

Krátký závod, Slapy – Praha, 31 km

19	Ondřej	Petrák	TJ Prazdroj Plzeň	CZE	SUP	3:03:19
20	Filip	Kubina	S. U. P NYMBURK	CZE	SUP	3:03:22
25	Jan	Vlček		CZE	SUP	3:10:12

• foto Helga Viehbock a Paddleboardguru.cz

O závodě

Legendární obnovený Závod Budějovice-Praha se na Vltavě jezdí už od roku 1922, kdy na řece nebyly ještě žádná vodní díla a komory a závodníci zdolávali 168 kilometrů po Vltavě stejně jako voraři. Někdy non-stop, ale většinou třídenní etapový závod měl doposud mezi svými startujícími především rychlostní kajakáře a kanoisty, seakajaky, ale i dračí loď. Je pravda, že paddleboardy startovaly již několikrát na poslední etapě Slapy-Praha a na zkráceném Vrané-Praha, ale až tento rok se objevil první paddleboardista se zálibou v maratonech všeho druhu. Šestačtyřicetiletý Marek Šplíchal z Plzně již má bohaté zkušenosti z maratonů na horských kolech (za 24 hodin ujel vzdálenost 345 km), a různé běžecké ultramaratony (za 24 h překonal 182 km) a když před rokem objevil paddleboard, přišel nám od něj mail, jestli nevíme o nějakých paddleboardových maratonech. Prý „něco delšího než Krumlovský maraton“. Doporučili jsme mu Budějovice-Praha a nakonec ho vybavili i pořádným karbonovým prknem NSP Ninja 14’x22‘‘, které mu pomůže náročný závod zdolat v příjemném skluzu.

Marek Šplíchal na závodech Českého poháru v paddleboardingu – Paddle Fest Mácháč 2020

První etapa České Budějovice – Orlík Husárna (68 km) – 7 hod 56 min

Markovo mise nás samozřejmě nenechala chladnými a začali jsme se těšit a prožívat závod s ním. Na poslední chvíli jsme kontaktovali naše paddleboardové spojence na trase a vymýšleli, jak Marka při závodě podpořit. Od organizátorů závodu jsme dostali povoleno se na trase přidat a doprovodit Marka kousek cesty. První podpora na trati byla naplánovaná zhruba 30 kilometrů po startu s Petrem Malým z Paddleboarding Týn nad Vltavou. Jenže jsme nepočítali s tím, že Marek se do toho opře v ostrém tempu a že zvýšený průtok vody (na startu 120 m3/h oproti normálnímu stavu 25 m3/h ) ho v tom ještě výrazně podpoří. A tak namísto průměrné rychlosti 8 km/h, se kterou jsme počítali, se Marek prohnal Týnem rychleji a týnskému doprovodu projel „před očima“ o pět minut dříve. Jediné svědectví, které se k nám doneslo, bylo od trénujících rychlostních kanoistů, kteří potvrdili průjezd paddleboardisty, „který do toho strašně bušil“ a od ospalých rybářů na pramičce lovících na soutoku Vltavy s Lužnicí… Když jsme se večer s Markem telefonicky spojili zněl velmi svěže a pochvaloval si, jak mu prkno pěkně jede. Před závodem jsme se bavili jakou zvolit taktiku – jestli po 25 km zastavovat a strečovat se, ale u Marka nakonec zvítězil přístup nezastavovat, udržovat průměrnou rychlost a jet stále dopředu. Marek ke svému překvapení hodně pil a energii mu dodávaly dlouhé cukry. V záloze byly i energetické šoty kolumbijského kafe. Po jízdě jen rozcvičil předloktí, která ho trochu tahala a chystal se na spaní v autě (to je podle nás extrém!).

Soutok Vltavy s Lužnicí a Marek už byl dávno pryč

Druhá etapa Orlík – Slapy Skalice (69 km) – 8 hod 03 min

Po druhém dni pádlování, který Marek zdolal v podobném čase jako dračí loď, jsme se dozvěděli, že se pro Marka chleba lámal při přejezdu Slapské přehrady. Neustálé atakování vlnami od bezohledných člunkařů a skutečné peklo okolo Živohoště od frajírků na vodních skútrech. Pády z prkna ho ale neodradily ani příliš nevyčerpaly. Někdy se při dlouhém pádlování vyskytují třeba zrakové nebo sluchové halucinace. Na tuhle otázku Marek odpovídal, že byl v pohodě, ale že nějaké příběhy si po cestě vytvářet musel – „Třeba když jsem potkal kachnu, tak jsem jí řekl „Čau, kachno“.“ Večer prý zbyl ještě čas na sedm regeneračních a hydratujících piv v kruhu ostatních spolubojovníků a ráno už Marek vyrážel do finále, pouhých 30 km.

Marek v cíli s doprovodem Ondrou Petrákem a Davidem Raabem

Třetí etapa Slapy -Praha Malá Chuchle (31 km) – 3 hod 14 min

Marek vyrážel spolu s dračí lodí v předstihu, a tak si užil jízdy v mlžném oparu, který se nad ránem táhl nad Štěchovickou nádrží. Voda měla pěknou rychlost vítr se opíral do zad. Další podpůrný tým čekal na Marka kousek nad Vranovskou hrází. S logistickou podporou Petra Cempera se David Raab  s Ondrou Petrákem dostali na místo, ale jejich klid a domnění, že mají půl hodiny náskok, byl v zápětí zpochybněn průjezdem dračí lodě, se kterou jezdil Marek celkem vyrovnané souboje. Bleskově naskákali na prkna a už se k nim blížila Markova silueta se svými frekvenčními nezdolnými záběry. Uvítání a poplácání proběhlo v rychlosti okolo 10 km/h a Ondra skoro nestihl ani zapnout gopro kameru. Posledních 12 km, které závodníci Marka doprovázeli, byla jejich průměrná rychlost 10,3 km/h, ale kluci si stihli i krátce popovídat od techniky pádlování, přes nadávání na ty „hrozný špagáty“, na které teď rybáři chytají ryby a všechny, kdo se vyskytují na vodě až po Markovo básnění, jak mu paddleboard krásně řeže vodu. Cílovou linii Marek protnul v celkovém čase 19 hod 14 min 33 sec.

Laťka je nasazená vysoko.

Těšíme se na Marka na dalších závodech Českého poháru v paddleboardingu a děkujeme, že tento paddleboardový milník české scény odpádloval pod vlajkou Paddleboardguru! Jestli Marka potkáte, nebojte se ho vyzpovídat a případně se k jeho maratónským podnikům přidat. Marek už nám oznámil, že se přihlásil na další paddleboardovou legendu – holandský závod SUP 11 City Tour. Ovšem ne v několikadenní etapě, ale celých 220 km non-stop!