ultramaraton Archivy - Paddleboard Guru

O víkendu vyráží mnozí z nás na nějaké povyražení s přáteli a mnohdy se to protáhne až do ranních hodin nebo do druhého dne. O tomto víkendu ze soboty 25. na neděli 26. tomu v Neratovicích nebylo jinak až na to, že všichni zúčastnění nestáli u baru, ale na paddleboardech a 24 hodin non-stop pádlovali. Konal se totiž první ročník dvacetičtyřhodinovky a kde jinde než u nejen paddleboardového klubu SK LiveCross Neratovice, který je známý svou zálibou pro zkoumání lidské vůle a fyzické odolnosti. Nebyli v tom, ale sami. Závodu se zúčastnilo neuvěřitelných 18 lidí – jednotlivců i dvojic.

Vyzpovídali jsme účastníky závodu napříč kategoriemi, abyste si mohli udělat co nejlepší obrázek o tom, jak to probíhalo a popřemýšleli, jestli to nezkusíte příští rok třeba také. O svých zážitcích se s námi podělil:
Richard – pořadatel, trenér a závodník v jedné osobě,
Jan – vítěz celého závodu, který sám ujel 160 km,
Alena – jedna ze závodnic dvojic a její syn
Dominik – ve 12 letech nejmladším účastníkem závodu.

Richard před závodem ještě stavěl celou trať a připravoval závod.

RICHARD WIESNER – pořadatel, trenér a závodník

Si splnil svůj sen a po absolvování non-stop závodu 11 Cities v Holandsku v roce 2020 (204 km, 32:47 hodin), kdy si ověřil, že to je možné, se rozhodl uspořádat tento závod.

Richarde, co jsi čekal od prvního ročníku? Čekal jsi takovou účast? Jaký máš se závodem záměr do budoucna?

Co čekat od prvního ročníku takového závodu jsem vůbec nevěděl. Věděl jsem jen to, že ho prostě udělám (i kdybych tam měl kroužit sám!) naštěstí znám svůj tým a věděl jsem, že by mě v tom nenechali. Když pak začali chodit registrace tak jsem byl mile překvapen. Mé tajné přání bylo dostat na start 15 účastníků, takže výsledných 18 beru jako úspěch a příjemnou motivaci do dalších let. Teď sbíráme dojmy a zážitky a vymýšlíme co přineseme v dalším ročníku.

Pověz nám něco o startovním poli – kolik bylo lidí, zastoupení žen a mužů a další statistiky ze závodu?

Na start se postavilo 18 závodníků. 5 dvojic a 8 sólo jezdců. Bylo 10 mužů a 8 žen. Nejstaršímu účastníkovi bylo 60let, nejmladšímu pak 12let! Nejlepší výkon dvojic 164,8km nejlepší sólo výkon 160km.

Ty jsi v extrémních závodech zkušený, ale určitě sis nejrůznější rady a tipy, jak se na takový závod připravit nechtěl nechat jen pro sebe. Z minulých článků o maratonech a 11 Cities víme, že to je jídlo. Jak jste ho řešili tady a co jsi ještě doporučoval závodníkům?

Zkušeností s Ultra závody mám mnoho, ale já tomu neříkám „rady“ jen říkám své zkušenosti a je na každém kdo si z toho co vezme. Byl jsem rád, že se závodníci zajímali, protože takovéhle závody vyžadují poctivou předzávodní přípravu. Věděl jsem, že pro většinu startovního pole budou tohle první ultra závody, proto jsem zvolil kratší okruhy, kdy s sebou nemuseli vést skoro nic. Vše mohli mít na břehu a jet tak říkajíc „na lehko“ Pro mě je vždy občerstvovačka základ závodu, proto i na SupNera24 jsme si dali na sortimentu záležet, aby bylo všechno a bylo toho dost. Což se povedlo bez chybičky.

Vydrželi všichni závodníci? Pro koho ten závod vlastně je?

Upřímně? Nevěřil jsem, že všichni budou šlapat celých 24 hodin. Hlavně dvojice složená z 12letých kluků jsem myslel, že na noc odpadnou, ale všichni jeli hrozný bomby. Nikdo se na dýl nezastavil a pádlovalo se prostě pořád! Už tenhle první ročník ukázal, že rozmanitost startovního pole nemá hranice. Ten závod je jak pro borce, kteří chtějí jít po co nejlepším výkonu, tak pro dobrodruhy a srdcaře kteří si chtějí třeba jen zkusit co zvládnou a s plným zabezpečením si zapádlovat ve dne i v noci.

Co plánuješ na další ročník?

Momentálně sbírám reakce od závodníků, kde co třeba udělat jinak a lépe, ale chtěl bych tenhle krásný závod otevřít dalším lidem, kteří si třeba zatím tolik nevěří, takže první větší změna bude kategorie TROJIC kdy se toho opravdu už nemusí bát nikdo a užít si závod s týmem má svoje kouzlo.

Jan přijel na závod z Rozkoše. Je zkušeným jezdcem, jednou dopádloval z ČR až do Severního moře.

JAN LANDA – vítěz závodu

Na závodě ses objevil jako tajemný jezdec. Nikdo tě ze závodů prý neznal a rovnou jsi vzal zlato. Kde je tvoje pádlovací zázemí a jaký je tvůj příběh, který tě zavedl až na tento non-stop závod?

„Tajemný jezdec“ to je hezký. Já jezdím hlavně na přehradě Rozkoš, kde jsem letos založil paddleboardový klub SUP Rozkoš. Ale vyrážíme i na řeky v okolí, párkrát jsem s Honzou Rottem zkusil vodácký kanál. Takže taková všehochuť toho, co paddleboard v našich podmínkách nabízí.

Jak trénuješ výdrž? Byla tohle nejdelší vzdálenost, kterou jsi upádloval?

NERA byla určitě nejdelší ujetá trasa v jednom dni, ale pár několikadenních výletů jsem už podnikl. Předloni celé Labe od nás z východních Čech až do Severního moře a loni Odra z Ostravy do Štětína. Žádný speciální tréning vytrvalosti ale neprovozuji, ani bych nevěděl jak. Spíš jezdím pravidelně několikrát týdne, protože mně to baví. K tomu kolo, v zimě běžky, skialpy a tak.

Máš nějaké tipy pro ostatní paddleboardisty, kteří by také rádi zdolávali takto dlouhé výpravy? Od oblečení, vychytávek s doplňky nebo jídlem? Nebo rovnou nějakou filozofickou knihu?

Oblečení pořád ladím, od kraťas po celotělový neopren, nic speciálního nepoužívám. Nejdůležitější jsou „nohy v teple“, takže kromě léta, kdy jezdím naboso, hlavně vysoké neoprenové boty a když přituhne, tak ještě neoprenové ponožky.

Jídlo při vícedenních cestách řeším hlavně aby bylo lehké. Nejím maso, takže mám hodně omezený výběr, ale většinou to jsou obyčejné nudlové polévky, nebo nějaká hotová sušená jídla. Teď na čtyřiadvacítce jsem se hlavně snažil, aby mi nedošli cukry. Takže různé tyčinky a když byl čas vylézt na břeh, tak sladké těstoviny, hroznové víno, nebo něco podobného. Důležité je nepřestat jíst ani když už na to ale opravdu nemáš chuť.

Co se v tobě odehrává, když seš na nějaké ze svých dlouhých výprav? Co tě na tom baví?

No, to je zajímavá otázka. Pádlování mi pomáhá vyčistit si hlavu, takže nějakému hlubokému přemýšlení se na vodě neoddávám, toho mám dost v práci.

Co mě na tom baví? Asi to mám stejné, jako všichni ostatní, co pádlování propadli. Už jen samotná jízda na boardu je zážitek, k tomu si přidej prostředí, ve kterém se při tom pohybuješ. Přehrada je pokaždé jiná, mění se podmínky i příroda kolem. Když mám chuť trénovat, tak si nastavím tempo a během půl hodiny jsem vyřízený, když chci jenom relaxovat, tak zajíždím ke břehům, které jsou zarostlé stromy a plné ryb a ptáků, nebo trénuju otáčky kolem bójí. Někdy je u nás takový vítr a vlny, že se skoro nejde vrátit proti větru zpět. Nikdy se mi nestalo, že bych se musel do pádlování nutit, spíš se mi většinou nechce na břeh. A řeky jsou samy o sobě zážitek.

Máš nějaké další ambice v pádlování? Přijedeš zase?

Ambice mně naštěstí už nehrozí. Mám 10letého syna, se kterým trávím hodně času na kole a po výletech, takže na pořádný tréning, nebo objíždění závodů není čas. Ale pokud se podobné vytrvalecké pádlování trochu rozmůže, tak určitě rád zase něco zkusím. Třeba NERu příští rok.

Ženská dvojice z SK LiveCross Neratovice Radka a Alena.

ALENA VOŽDOVÁ – paddleboardová závodnice z ženské štafety

S Alenou se znám ze závodů Českého poháru v paddleboardingu a vím, že je to zarytá závodnice, která se nevzdává. Tohle jsou ale jiné závody. Aleno, rozhodla ses závodu sama dobrovolně zúčastnit nebo vás trenér dobrovolně přihlásil?

Rozhodla jsem se dobrovolně, ale trenér nám tento „bláznivý“ nápad sdělil při sklence vína a já i Radka (kolegyně z oddílu) jsme hned souhlasily. Hold to trenér s námi umí. Samozřejmě jsem pak o závodě ještě přemýšlela, ale byla to výzva, takže mé rozhodnutí se nezměnilo.

Jela jsi ve dvojici, jaká byla pravidla pro non-stop štafetu?

Cílem bylo ujet co nejvíce km, jak často se budeme střídat, nebo jestli nějakou dobu budeme obě odpočívat záleželo na nás. My se střídaly na jednom boardu, ale ve štafetách, kde jeli každý na svém bylo potřeba, aby při předávce byl vždy jeden na břehu.

Vím, že jste extrémní oddíl, ale z čeho jsi měla největší obavy? Vzdálenost? Únava a nedostatek spánku nebo ze tmy?

Asi ze všeho!!! Ale nejvíc asi z té vzdálenosti, na nedostatek spánku a tmu jsem trochu zvyklá i z běžeckých závodů, ale tolik km na boardu jsem ještě neujela. A také z toho, jak to zvládne moje hlava, protože tyhle dlouhé závody nemám moc v oblibě. (Vlastně občas i 10 km long distance na pohárových závodech mi přijde dlouhý.)

Jak sis zvolila parťačku Radku? Prozraď, jak to celé probíhalo? Nastaly nějaké těžké momenty?

To bylo rychlé a jasné rozhodnutí! Vzájemně si sedíme, jsme kamarádky, víme o sobě, že do toho obě dáme všechno a zároveň, že se na sebe nebudeme zlobit, když se jedné něco nepovede. Já měla krizi asi ve 20h, kdy už byla tma, takže jsme jezdili již krátká kolečka. Byly jsme s Radkou domluvené, že se budeme střídat po 2 kolech, aby byla šance si aspoň trochu odpočinout. Když jsem jela své 2. kolečko, tak mi právě asi přestala fungovat hlava, už mě bolely ruce a já si uvědomila, že nejsme ještě ani v půlce závodu. Co tu vlastně dělám? Proč to dělám…? No, skoro se mi chtělo brečet. Naštěstí moje fyzično fungovalo, takže jsem jako stroj dojela na předávku. Pak jsem dala kávu, občerstvovačka fakt fungovala skvěle, všichni byli milí, usměvaví, na chvíli si odpočinula a na další kolo už jsem vyjela v pohodě.

Doporučila bys to i jako závod pro jiné ženy?

Určitě, je to nevšední zážitek, adrenalin a dokavaď to nezkusíš, nepochopíš.

Máš ještě něco na srdci?Chtěla bych poděkovat Richardovi, že má tak bláznivé nápady, i když někdy to s ním není jednoduché… Všem, kdo pomáhali, znovu musím vyzdvihnout občerstvovačku a její obsluhu. Tomu nahoře, že nám dopřál krásné počasí. Upřímně, kdyby lilo a foukal velký vítr, neumím si to představit. Samozřejmě Radce a všem závodníkům, cestou jsme prohodili pár slov a snažili se navzájem podpořit.

A jedna vtipná historka závěrem – naše mužská dvojice nechtěla, abychom je s Radkou porazily a když chtěl Standa (Radky manžel) asi hodinu odpočívat, tak Karel ho rozhodně nenechal, “vstávej Stando, když nepojedeš, tak nás holky porazí“ a pak, že my jsme soutěživé! Gratuluji všem!!!

Nejmladší účastníci prvního ročníku – teprve 12letí Dominik a Jirka.

DOMINIK VOŽDA – nejmladší závodník

Dominiku, když jsem se dozvěděla, že ses závodu také účastnil, tak mi spadla brada. Ze závodů českého poháru si v kategorii Chlapci do 15 let zapádlujete na nejdelší vzdálenosti tak 3 km a ty ses pustil do takovýhodle zápřahu. Co tě to napadlo? A co na to říkala mamka a trenér Richard?

No, když mamka s Radkou řekly, že závod pojedou, tak já jsem hned řekl, že to taky zkusím. Asi jsem si hned nedovedl představit, jaké to bude, ale věděl jsem, že když bude nejhůř, že si prostě lehnu a pojedu zase až si odpočinu. Mamka se nejdřív trochu bála, ale pak souhlasila a musel jsem mít vestu. Richardovi to nevadilo a myslel si, že pojedeme jen přes den a v noci, že už to nedáme.)

Jak sis našel parťáka? A jak si přesvědčoval jeho rodiče, aby ho pustili takhle ponocovat?

Jeho mamka také pádluje a byla při tom, když trenér začal o akci mluvit. Když naše mamky řekly, že do akce jdou, tak jsme to chtěli také zkusit. Takže jsem Jirkovu mamku ani přesvědčovat nemusel.

Nechtělo se vám spát? Čím jste se „dopovali“?

Spát se mi ani moc nechtělo, až nad ránem, to už bylo horší. Tím, co bylo na občerstvovačce, takže jídlo z Rychlovky, sladkosti, polívka, coca cola, veka s nutelou. No, snědl jsem toho celkem dost.

Dohromady jste s tvým parťákem ujeli 118 km. Máte nějaký příběhy nebo příhody z trati? Na co jste mysleli? A hlavně co vaše fyzická odolnost – kdy se dostavila únava, jestli se dostavila?

Každou cestu jsem myslel na něco jiného, asi 2 trasy jsem jel se sluchátkama a poslouchal písničky, jindy jsem koukal okolo sebe, někdy nad tím, jak si dám něco dobrého na břehu.

Únava přišla fakt až nad ránem, to už mě bolely záda a celý tělo. To mě vlastně bolelo ještě asi 4 dny po závodě.

Co bylo nejlepší?

Nejlepší byl pocit úspěchu, pochvala od ostatních závodníků i lidí na břehu a taky to jídlo.